“Kniha Pátá disciplína je jednou z nejvýznamnějších knih o managementu všech dob.” (Financial Times)

Tahle věta z přebalu knihy ve mě zpočátku vzbudila lehké pochybnosti. Všechna ta hesla o odstranění chyb učení a působení na svět mi připadala jako magické formule, ale když jsem se do knihy začetla, stala se mi příručkou. Celé dva týdny jsem ji měla přilepenou k ruce a neustále v ní listovala a znovu a znovu počítala pasáže. Musím říct, že svého titulu v mých očích rozhodně dostála. Pomohla mi totiž spojit si doposud nabyté poznatky dohromady, vysvětlila mi princip systémového myšlení a postračila mě tak, že jsem určité přístupy začala uplatňovat okamžitě (alespoň se o to snažím).

Nejzásadnější problém dnešní doby:

Snaha o naprostou kontrolu systému. S tím, jak se svět stává čím dál propojenější, narůstá hladina neuspořádanosti. Nejspíše proto mají lidé tendenci věci stále fragmentovat na snadněji pochopitelné části, a tyto části potom kontrolovat. V rychlosti vývoje často opomíjíme jak se tyto jednotlivé fragmenty ovlivňují navzájem. Jsme vedeni k tomu, abychom následovali cizí vize a potlačovali vlastní názory. V dětství slyšíme “tohle nesmíš a tamto nemůžeš” stále dokola, až si nakonec zafixujeme, že nikdy skutečně nemůžeme mít to, co doopravdy chceme. Většina z nás ani nemusí vědět jak dosáhnou vlastní motivace a jít si za svými cíli, a to je věčná škoda.

Tohle všechno jsem si díky Páté disciplíně uvědomila. Naučila jsem se mnohé o sobě a nyní se aktivně snažím změnit svůj život k lepšímu skrze jednotlivé disciplíny, které rázem objasním. Začnu tou nejzákladnější, a zároveň nejobtížnější disciplínou, která se nazývá:

Systémové myšlení

Vyjadřuje pojmový rámec, jehož účelem je objasňovat celkové strukturní vzorce a pomáhá nám chápat, jak je účinně měnit. Snažíme se vidět Celek. Ten samý celek, který se uplatňoval v Dialogu. Snažíme se vnímat oboustranou provázannost všech jevů a událostí, které dohromady tvoří naší realitu.

Díky tomu ne můžeme odpoutat od jednotlivých fragmentů, jako jsou konkrétní situace a zaměřit se na jejich působení. Důležité je si uvědomit, že všechno souvisí se vším a tak nikdo není vyloženě viníkem určitého problému. Zároveň ale musí začít každý sám u sebe a vzít odpovědnost za to, jakým způsobem například sám přispívá k problémům atd. Ke komplikacím přispívá každý z nás, pokud se aktivně nesnaží najít hlavní zdroj problému.

Z mého pohledu nejpodstatnější zákony systémového myšlení:

1. Příčinou dnešních problémů jsou včerejší “řešení” (léčíme symptomy a přesouváme problém někam jinam).
2. Čím silněji tlačíme (proti přirozenému směru), tím silněji systém tlačí zpět (např. když nakrmím hladovou kolonii křečků, tak se přemnoží a budou potřebovat ještě více jídla).
3. Snadná východiska z obtížné situace obvykle vedou zpět (z pohodlnosti se držíme toho, co známe nejlépe).
4. Léčba může být horší, než onemocnění (například návyková řešení, kdy se přesouvá břemeno na zasahujícího a problém se ještě rozšiřuje, cyklí a stále se řeší jenom symptomy problému).
5. Rychlejší bývá pomalejší (želva může být pomalejší než zajíc, a přesto vyhraje).
6. Příčina a následek nemají těsnou návaznost v čase a prostoru (příčina a následek nelze časově ohraničit, je kontinuální).
7. Malé změny mohou přinést velké výsledky - avšak oblasti, v nichž je jejich účinek nejvyšší, jsou často ty nejméně zřejmé.
8. Na nikoho a na nic nesvaluj vinu (možnost léčby spočívá v navázání vztahu se svým nepřítelem - sám se sebou).

Osobní mistrovství

Osobní mistrovství se zakládá na osobním růstu a učení. Vychází z toho, že celá organizace se učí prostřednictvím jednotlivců, ale to, že se učí jednotlivci  není zárukou organizačního učení. Aktivní silou v organizaci jsou právě jednotlivci. Pokud nebudou mít vlastní vůli a motivaci, nebudou růst oni, ani celá organizace, jelikož bude chybět produktivita, kreativita a inovace.

Osobní mistrovství má dva základní principy:

Osobní vize

• Musí vycházet zevnitř.
• Neměla by být bez citového zaujetí - jako by šlo o věci, které bychom měli chtít.
• Máme cíle a záměry, ale to nejsou vize, ty mají hlubší význam, jsou to nejvýznamnější vnitřní tužby.
• Pocit štěstí jednotlivce je přímým výsledkem toho, že žije v souladu se svým účelem a posláním

“To je ta pravá životní radost. Být bytostí používanou k účelu, jejž sami považujeme za silný… být silou přírody, a ne malou horečnatou sobeckou tělesnou schránkou nemohoucnosti a nářků, která si jen stěžuje, že svět se neobětuje pro to, abyste byly šťastni.”

Oddanost pravdě

• Říkat pravdu!
• Vytrvalá ochota vymycovat způsoby, kterými sami sebe klameme a bránime si vidět skutečnost.
• Nepřetržitě vystavovat své myšlenky na přezkoumání.
• Nepřetržitě rozšiřovat své uvědomění.
• Čím větší je oddanost pravdě, tím větší je tvůrčí napětí.
• Oddanost pravdě je tvořivou silou stejně jako osobní vize.

Mentální modely

Nové pohledy se nepodaří uplatnit v praxi, protože jsou mnohdy v rozporu s vnitřními představami o tom, jak funguje svět. Nevědomky se omezujeme ve známém prostředí a držíme se starých způsobů myšlení, jelikož vnímáme změnu jako hrozbu. Mentální modely se proto zaměřují na odhalování, prověřování a zlepšování našich vnitřních obrazů toho, jak funguje svět.

V hlavě se nám honí obrazy, domněnky a představy. A tyto projevy naší duševní ekologie mají značný vliv na naše chování, neboť se otisknou v našich přístupech a reakcích. 

Abychom mohli vnímat skutečnost nezabarveně, je třeba zbavit se zlozvyků, jako jsou skoky abstrakce. Jelikož naše pozornost není neomezená a rádi si věci zjednodušujeme, tak jsme se naučili poznatky velice efektivně zobecňovat. To sice usnadňuje předávání informací, ale bohužel se mnohem více informací ztrácí v překladu. Proto je důležité tyto skoky rozpoznávat a následně pomyslet na prověření vlastního názoru, například takto:

• Nahlas přiznat své předpoklady a co mě k nim vede. Vyzvat zúčastněné k přezkoumání mého názoru. 
• Být ochotná přiznat, že jsem se zmýlila.
• Suspendovat zobecňování a dotazovat se na vysvětlení.

Sdílená vize

Jedná se o obraz budoucnosti, který si nesou lidé v celé organizaci. Tento obraz vytváří pocit vzájemnosti, jelikož je jím protkán vyšší účel, se kterým se jednotlivci v ideálním stavu maximálně ztotožňují. Taková vize pak dodává motivaci a energii k učení.

Loajalita vůči sdílené vizi vzniká za předpokladu, že je dostatečně strhující. Sdílená vize musí být odrazem osobních vizí jednotlivců, jinak ztrácí svou sílu. Zároveň musí být dlouhodobá a v určitém významu nedosažitelná, aby v nás vzbuzovala kreativní napětí.

Jednotlivci pak vnímají sdílenou vizi jako přirozený pohon jejich bytí. Dodává smysl jejich práci. 

Týmové učení není možné bez sdílené vize – není možné snažit se o generování nových nápadů, když před sebou nemáme jednotící cíl – každý pak jedná v osobním zájmu a je těžké dospět k něčemu, když kolektivně nemáme jeden pojící prvek, který nás integruje do jednoho celku. Konečně, vize je to, co všichni chceme!

Týmové učení

Týmové učení je kolektivní disciplína, ale vyžaduje individuální dovednosti. Hlavním principem je umění vést dialog, ve kterém se uplatňuje hluboké naslouchání a tvořivé prozkoumávání složitých otázek. Cílem je překročit hranici poznání všech zúčastněných a nalézt nové řešení problémů.

V dialogu jsme pozorovateli a zároveň zúčastněnými. Naším úkolem je pozorovat své myšlenky i celkový tok poznání, který se před námi postupně rozvíjí. 

Vedeme tedy specifickou rozmluvu, jejíž principem je systémové myšlení. Zároveň se v při ní opíráme o osobní vizi a jsme naprosto oddáni pravdě. Zkoumáme své myšlenkové pochody a vystavujeme své názory k prověření, abychom si jejich správnost ověřili. V neposlední řadě si předáváme znalosti navzájem a stáváme se hybateli celého procesu. Tímto způsobem je možné zahrnout všech pět disciplín v rámci týmového učení!