Tuto knihu jsem začala číst, protože mě oslovila svou jinakostí. Slibovala, že člověku otevře nové úhly pohledu, že ukáže jak přemýšlet jinak. Zajímavé bylo, že přestože jde o knížku, která souvisí především se stylem přemýšlení, tak je plná vědeckých studií, vtipů, neotřelých nápadů, jednoduše překvapuje od začátku až dokonce.
Autoři nevidí svět černobíle, neexistuje podle nich, žádné dobré či špatné přemýšlení. Moderní svět si žádá, abychom všichni mysleli produktivněji, kreativněji, racionálněji: abychom se dívali na věci, z jiného úhlu pohledu, používali jiné svaly, měli jiná očekávání.. Oni prostě jen přemýšlejí tak nějak ujetě jako frek(onom).. jejich myšlení je inspirováno ekonomickým přístupem. Zkoumá fungování světa na základě dat, nikoliv skrze intuici či ideologii.
Stále více výzkumů potvrzuje, že i ti nejchytřejší lidé rádi hledají důvody, jež potvrzují to, co si původně mysleli, a nikoliv nové informace, které by jim poskytly solidnější pohled na realitu. Také dáváme přednost běhu se stádem, přijímáme status quo, nejsme ochotni ke změnám a přemýšlení rádi necháváme na ostatních.
A jaké myšlenky jsem si z knihy odnesla?
- Kdy jsi si naposledy sedl/a a hodinu jen tak přemýšlel?
- Nepřiznáme, že dáváme přednost sobeckým zájmům před dobrem všech. Ale pravdou je, že většina lidí staví vlastní dobro nad potřeby většiny. Je to prostě lidské. Musíme se s tím naučit pracovat, zvlášť když chceme toto „dobro“ konat.
- Klíčem k učení je zpětná vazba. Bez ní prakticky není možné se cokoliv naučit. Až díky tomu že to vyzkoušíte, můžete zjistit co je správné a co ne. Co funguje a za jakých podmínek. A co se stane, když to upravíte? Je to celé vlastně jeden velký experiment. I s dobrou zpětnou vazbou může učení chvíli trvat. Bez ní však nemáte šanci, budete jen věčně opakovat stejné chyby.
- Lidé nejsou zvyklí přiznávat, že něco neví a to je nebezpečné. A chce to kuráž. Spousta našich názorů a postojů je pak založeno třeba na našem morálním kompasu. A to co „víme“ je také ovlivnitelné např. sociální bublinou, náboženstvím atd.
- Když položíte špatnou otázku, zaručeně dostanete i špatnou odpověď. Jakmile se zeptáte jinak, budete odpovědi hledat na jiných místech.
- Ať řešíte jakýkoliv problém, dávejte pozor, abyste nedávali pozor jen na ty nejkřiklavější části. To, že se něco nabízí jako konečná odpověď, neznamená, že to konečnou příčinou/odpovědí skutečně je.
- Chce to mozek schopný originálního myšlení, aby se dokázal podívat na problém, který už viděli všichni ostatní a najít nové řešení. Vzácné je to možná proto, že většina z nás má při uvažování tendenci přiklánět se k nejbližší a nejzjevnější příčině. Freakonomicke myšlení znamená pečlivě zapracovat na identifikaci problému a zaútočit na hlavní příčinu.
- Dokážeme být slepí ke zjevnému a také dokážeme být slepí k naší vlastní slepotě.
Myslet jako dítě
Od dětí se toho můžeme mnoho naučit. Děti se nezajímají o dogmata, nemají moc očekávání od toho, jak má svět fungovat. Jsou přirozeně zvídavé, snaží se zjistit, jak svět funguje. A nepřemýšlejí zbytečně složitě. To všechno jsou dovednosti a vlastnosti, které by se občas hodili každému dospělému..
Motivační schéma
Navržení dobrého motivačního schématu není snadné, ale autoři sepsali několik pravidel, která nás mohou správně nasměrovat:
- Zjistěte, co lidé skutečně chtějí, ne o čem to tvrdí.
- Motivujte je něčím, co je pro ně cenné, ale vy to můžete levně poskytnout.
- Všímejte si, jak lidé reagují. Jestliže vás jejich reakce překvapí nebo zaskočí, poučte se a zkuste to jinak.
- Kdykoliv je to možné, snažte se změnit typ vztahu ze soupeřivého na kooperativní.
- Nikdy skutečně nikdy nepředpokládejte, že lidé něco udělají jen proto, že je to "správné".
- Nezapomínejte, že někteří lidé udělají všechno pro to, aby váš systém zneužili, a najdou si k tomu cestičky, jaké by vás ani nenapadly. V tomto případě raději obdivujte jejich genialitu, než abyste proklínali jejich chamtivost, i kdyby jen v zájmu zachování vlastní příčetnosti.
Jak někoho přesvědčit?
Nejdříve pochopte protivníkův názor. Je založen spíš na ideologii a stádním myšlení než na faktech a logice?
Nepředstírejte, že váš argument je dokonalý. Musíte přiznat i potenciální problémy, aby vám mohli věřit. Nikdy nikoho neurážejte. Raději vyprávějte příběhy – ty si k lidem vždy najdou lepší cestu.
ATP
Vrátila jsem se opět k tomu, že každý bychom si měli dělat čas na přemýšlení. Já tuhle potřebu u sebe silně vnímám především ve chvílích kdy něco vytvářím/organizuji/působím ve vedoucí roli čehokoliv. V takových chvílích vnímám silnou potřebu mít tuhle řekněme mentální kapacitu. Čím dál více si uvědomuji, jak velkou měla pravdu autorka knihy „Radikální otevřenost“ když říkala, že každý manažer by měl mít aspoň 1-2 hodiny denně vyhrazenou na přemýšlení. Já si ještě neumím tento čas zcela vědomě vytvářet při svém time managementu, ovšem snažím se k tomu využít plonkové časy – např. při cestě MHD, čekání na někoho atd.
Opakovaně si uvědomuji důležitost zpětné vazby a jak je potřeba nejen na měsíční/kvartální úrovni, ale především na té denní/týdenní operativní úrovni. To je ovšem zásadně propojeno s výše zmíněným přemýšlením, jelikož abych někomu dala zpětnou vazbu (popř. sobě), tak si nejdřív danou věc musím uvědomit, dojít si k ní. Souvisí to též zásadně s mírou do jaké je člověk schopen reflexe a sebereflexe.
Co mi hodně pomáhá, když se cokoliv učím, zbavit se strachu a pochybností a odprostit se touhy po dokonalosti je brát to jako učební příležitost, jako experiment. Vnímat věci více agilně:
vymyslím nějaký postup/zlepšení → vyzkouším to → zreflektuju, jak to šlo a dle reflexe jednám dále - vmyslím zlepšení/nový návrh a celé kolečko se opakuje znovu.
Tento postup udělá z celého procesu mnohem větší hru a ulehčí hlavě, která si láme hlavu?:D s dokonalým řešením (ale tím se může člověk zabývat dlouho), takto získá mnohem rychleji data, se kterými opět bude pracovat.
Nevědět, je těžké, téměř nepříslušné pro člověka v dnešní době. Vyrostli jsme ve světě a společnosti, ve kterém když něco nevíte, tak přijde trest. A tak jsme se přizpůsobili a žijeme ve světě, kdy všichni vědí všechno, ale doopravdy nikdo neví nic. Já si jsem vědoma toho, jak nebezpečné může být uvěznit sám sebe v pasti svých vlastních přesvědčení. Nechtít znát jiné názory a úhly pohledu, a až na základě toho si vytvářet názor nebo právě díky tomu vnímat realitu více plasticky a barevně. Mě baví hledat nesouhlas, a poslouchat názory jiných, častokrát mi poskytnou vhledy, které bych nečekala, pomáhají mi vnímat svět a dění v něm ve všech odstínech. Ovšem i já v tomhle hodně hřeším, občas se mi nechce měnit názor, občas je jednodušší věci okecávat nebo zavádět jinam, než ostatním i sám sobě přiznat – já nevím.
S tímto tématem hodně úzce souvisí další a to jsou otázky. Za posledních pár měsíců jsem si uvědomila mnohem víc než kdy jindy, jak neskutečně silným nástrojem pro nás otázky jsou. Otázky nás dokážou vrátit dovnitř, donutí k nás zamyšlení a přehodnocení našich názorů, stanovisek (nebo toho z čeho vycházejí), stylu přemýšlení, mohou nás vést nás k reflexi a sebereflexi, pomáhají nám rozšiřovat naše poznání, vyvracet domněnky, mohou pomáhat porozumění, dívat se na věci jiným úhlem pohledu, přerámovat problémy nebo začít přemýšlet jinak. Ale to všechno se samozřejmě odvíjí od toho, jak je ta otázka položena a kdy a občas i kým. A tak se i otázkování stává jistým mistrovstvím samo o sobě. To se učím koučováním a využíváním jeho principů i v normálních konverzacích, protože jsou užitečné a mocné.
