“Ekonomie je věda, která studuje způsob, jakým lidé používají vzácné, omezené zdroje k výrobě užitečných statků a služeb a jak si tyto statky a služby rozdělují a vzájemně směňují.” To znamená, že cílem není pouze popis jevů v ekonomickém životě, ale odhalování zákonů, které řídí lidské chování v podmínkách “vzácnosti”. Vzácnost přitom vyjadřuje omezenost určitých zdrojů a jejich žádanost, která je hlavní příčinou veškerého pohybu v ekonomickém životě.
Ekonomie má mimo jiné, dvě základní větve, kterými jsou mikroekonomie a makroekonomie, jež se liší zejména v úhlu pohledu, z níž je ekonomika sledována. Mikroekonomie studuje chování jednotlivých jednotek, z nichž se skládá národní hospodářství (chování firem, spotřebitelů, vlastníků kapitálu a domů, bank, investorů a podobně). Mikroekonomie studuje taky chování trhu výrobku a služeb, trhu práce, trhu kapitálu a trhu přírodních zdrojů.
Oproti tomu, makroekonomie studuje ekonomiku jako celek (produkce dané země, zaměstnanost, cenová hladina, inflace, platební bilance, státní rozpočet, veřejný dluh atd.
Základními rozhodovacími jednotkami jsou jednotliví lidé - spotřebitelé, domácnosti, firmy, investoři a podobně. Všichni z nich se snaží uspokojovat vlastní potřeby, snaží se dosahovat vlastního prospěchu a co nejvyšší efektivity. Všechny subjekty tak mají hospodářskou svobodu, která ovšem končí tam, kde začíná svoboda dalšího subjektu. Uspokojení plynoucí ze spotřeby výrobků a služeb se označuje jako užitek.
Existují tři základní výrobní faktory, které ovlivňují vstupy a výstupy produkce, jsou jimi: práce, přírodní zdroje a kapitál. Firmy by měli fungovat s principem efektivnosti, tedy tak, aby se vždy snažili minimalizovat náklady (vstupy) a maximalizovat užitek z produktu, nebo služby. Přitom je všechno postaveno na hodnotě peněz, která je založena na důvěře, že budou peníze přijaty jako kupní a platební prostředek jinými subjekty společnosti..
3 základní ekonomické problémy:
typy ekonomik podle přístupu k těmto problémům:
Jako tržní selhání označujeme situaci, ve které není renegulovaný trh schopen dosáhnout efektivnosti. Pokud nastane například monopol, neexistuje konkurence, která by vyrovnávala cenu. Proto musí do cenové politiky zasáhnout stát, aby se cena kontinuálně nezvyšovala za účelem nekonečného růstu.
Působením nabídky a poptávky vznikají tržní ceny, které mají několik funkcí:
Zákon poptávky nám říká, že za jinak neměnných okolností se bude s růstem ceny poptávané množství snižovat a naopak. Co konkrétně ještě ovlivňuje poptávku? Je to například cena substitutů. Pokud kladna ceny substitutu, zákazník jej bude preferovat a poptávka po původním produktu klesne. Vliv má cena i komplementárního produktu. Pokud vzroste cena komplementu, poptávka po původním produktu poklesne, jelikož by spotřebitel musel platit víc za komplement, aby mohl využívat původní produkt. Rozhodujícím faktorem je také množství prostředků, které mohou spotřebitelé utratit (říká se tomu obecně výše důchodu). Důležitou roli však hraje i vkus a preference spotřebitelů, jejich demografie, počet kupujících, jejich očekávání a podobně. Neméně významnými vlivy jsou například počasí, přírodní katastrofy, nebo technologie.
Toto odvětví ekonomie zkoumá, proč spotřebitelé poptávají ono konkrétní množství produktů a služeb a proč se chovají podle zákona poptávky. Jak už jsem psala výše, ekonomická činnost se odvíjí od snahy uspokojovat potřeby. Když spotřebitel provede obchod, získá z koupeného produktu či služby určitý užitek, který je odlišný prokaždého spotřebitele a není možné ho přesně změřit.
Pokud se ale budeme řídit kardinalistickým přístupem, můžeme předpokládat, že jedna užitková jednotka se rovná jedné koruně. Můžeme pak rozlišovat celkový užitek za daný produkt a také mezní užitek, který označuje přírůstek vyvolaný spotřebou dalšího produktu. Platí zde zákon klesajícího mezního užitku - přestože celkový užitek s každou další hodnotou roste, mezní užitek se s každou novou jednotkou snižuje, růst užitkových jednotek se tedy zpomaluje (naléhavost původní potřeby se snižuje, proto méně jednotek).
Dalším základním principem chování spotřebitele je racionalita. V praxi to znamená, že neuskuteční činnost, jejíž náklady by pro ně byly vyšší, než prospěch z této činnosti. To tedy znamená, že se spotřebitel podívá na cenu a porovná jí s jeho subjektivní představou o užitku, který produkt přinese. Pokud je tedy užitek rovný, nebo vyšší než cena, spotřebitel je ochoten si produkt koupit. Pokud pak bude spotřebitel nakupovat jeden produkt několikrát, jeho mezní užitek se bude snižovat a z toho důvodu spotřebitel koupí další zboží jen v případě, že se cena sníží. Tato skutečnost přímo souvisí se zákonem poptávky.
Existuje také přístup ordinalistický, který tvrdí, že zákazníci budou sestavovat spotřebované produkty zejména podle vlastních preferencí, jelikož doopravdy nejsou schopni určit hodnotu, nebo užitek zboží. Podle tohoto přístupu se dá zboží rozdělovat na goods, bads a neuters. K neuterům spotřebitelé cítí lhostejnost, bads chtějí mít co nejméně a goods jsou oblíbené statky, které spotřebitelé chtějí hromadit.
Dalším rozhodujícím faktorem je rozpočtové omezení, které má vliv na optimum spotřebitele a tím i na spotřebované množství produktu.
Ekonomické subjekty z provozního hlediska zajímá, jak jsou spotřebitelé citliví na změny cen u různých produktů. K tomu se používá veličina, která měří reakci poptávaného množství za změny některých faktorů souvisejících s poptávkou po daném produktu - nazývá se elasticita, neboli pružnost poptávky.
Mezi hlavní faktory, které na poptávku působí, patří změna ceny produktů a příbuzných produktů, nebo důchody spotřebitelů - rozlišujeme tedy cenovou elasticitu, důchodovou elasticitu a křížovou cenovou elasticitu.
V případě cenové elasticity platí zákon poptávky, takže hodnota koeficientu bude u většiny případů záporná, protože zvýšení ceny vede ke snížení poptávaného množství. Pokud je koeficient menší než jedna, poptávka je cenově neelastická, jelikož bude procentuální změna poptávaného množství menší, než procentuální změna ceny. Pokud bude koeficient naopak větší než jedna, poptávka je cenově elastická. Díky tomu se dá jednoduše sledovat jak moc jsou spotřebitelé citliví na změnu cen.
Obdobně se počítá i důchodová elasticita, kde se porovnává procentuální změna poptávaného množství produktů s procentuální změnou v příjmech. Na základě důchodové elasticity se dá rozdělit zboží na několik typů:
Dalším významným faktorem ovlivňujícím poptávané množství daného výrobku mohou být i ceny tzv. příbuzných produktů – substitutů a komplementů. To, jak změny cen těchto příbuzných produktů ovlivňují poptávané množství daného výrobku, zachycuje křížová cenová elasticita poptávky. Když jsou produkty substituty, hodnota křížové cenové elasticity bude větší, než nula a poptávané množství produktu X se sníží při snížení ceny produktu Y. Naopak, pokud bude hodnota křížové cenové poptávky menší, než nula, tak se jedná o komplementy a v tomto případě snížení ceny produktu Y bude mít za následek zvýšenou poptávku po produktu X.
Podniky se obecně řečeno chováním příliš neliší od spotřebitelů, jelikož touží po vlastním zachování a v ideálním případě i po vlastním rozvoji. Cílem všech firem, s výjimkou firem v tzv. neziskovém sektoru, je maximalizace zisku. Tato skutečnost se stala běžným předpokladem v mikroekonomii.
Firmy jsou ale také součástí prostředí, do kterého vstupuje sociální politická, kulturní a ekologická sféra. Častými cíli firem jsou kromě maximalizace zisku také cíle, které vyzdvihnou firmu ve společenském vnímání. Firmy se proto snaží budovat svou pověst.
Obecně zákonitosti chování výrobce podléhají zákonům poptávky. Firmy proto musí optimalizovat rozsah své produkce vzhledem k vývoji poptávky; při hospodářské expanzi ji rozšiřovat, v depresi omezovat nebo dokonce zastavit.
Abychom mohli z pozic mikroekonomie uvažovat o chování firmy, musíme rozlišovat časová období z hlediska jejich délky. V zásadě rozlišujeme čtyři období:
Hlavním procesem firem je produkce, která přetváří vstupy na výstupy v závislosti na používané technologii. Firma musí zvažovat, jakou kombinaci výrobních faktorů použije. To znamená, že musí rozhodnout, zda je pro ni výhodnější použít při výrobě větší množství práce než kapitálových statků (strojů, zařízení), nebo naopak. Kombinování výrobních faktorů a zejména hledání nových kombinací je významnou součástí funkce podnikatele.
Dokonalá konkurence je model trhu, který v realitě neexistuje, ale slouží pro základní pochopení fungování trhu. Taky se z tohoto modelu odvíjí ostatní tržní modely. V této situaci firmy maximalizují zisk a spotřebitelé zase užitek, protože neexistuje dominantní subjekt, který by určoval cenu, nebo množství produktu v oběhu. Statky jsou homogenní a neexistují žádné patenty, atd.
Oligopol je modelem, ve kterém se na trhu vyskytuje několik hlavních subjektů, které ovlivňují většinu trhu.
Pro monopolistickou konkurenci je specifická velká diverzita produktů na trhu a mnoho konkurenčních subjektů. Produkty jsou ve své podstatě blízké substituty a na trhu existuje minimálních bariér vstupu a výstupu.
Monopolem se označuje model, kde existuje pouze jeden subjekt na straně nabídky a rozhoduje o celkovém působení na trhu. Pro jiné subjekty není vstup do odvětví možný.
Aby lidé mohli uspokojovat své potřeby musí vydělávat peníze, takže většinou chodí do práce. Jedná se o primární a nejdůležitější výrobní faktor, bez kterého by i ty nejdůmyslnější pracovní prostředky a nejbohatší přírodní zdroje zůstaly mrtvými věcmi.
Tito lidi tedy chápeme jako vlastníky práce, kteří, podobně jako ostatní vlastníci výrobních faktorů, dostávají důchod, v podobě mzdy za jejich poskytnuté služby. Mzdu zde chápeme v širokém smyslu jako nejrůznější formy pracovního příjmu.
I na trhu práce na sebe působí poptávka, nabídka a cena. Nicméně, trh práce má určité vlastnosti, které plynou ze skutečnosti, že nositelem „práce“ je člověk s biologickými a psychickými charakteristikami a právy. Z tohoto důvodu je trh práce kontrolován státem.
ATP:
Považovala jsem za nutné, abych měla přehled alespoň o základní problematice tržních procesů před tím, než začnu zpracovávat svou bakalářskou práci. Nejvíce podstatná mi přijde část o chování spotřebitele nicméně ekonomie je věda o souvislostech, a proto je nutné míti přehled o hybných silách ekonomiky obecně.
