Důvod přečtení:
Na weby které spravuji je neustále potřeba přidávat různé texty a to platí i pro všechny stránky na sociálních sítích do kterých mám přístup. Psaní textů rozhodně není moje specializace a ani neplánuju se tímto oborem příliš zabývat. Psaní jako takové mě nebaví a beru ho čistě jako nástroj, který musím využívat, než jako nadšení nebo hobby. Všude kde to jde, tak do pozice autora textů se snažím dát daleko schopnější a specializovanější lidi než jsem já. Přesto ale jim potřebuji rozumnět, takže je pro mě nějaká základní znalost tohoto oboru výhodná pro jakoukoliv spolupráci. Zároveň bych byl nerad, kdybych o tomto kritickém umu nevěděl vůbec nic. Proto jsem se překonal a přečetl si tuto knihu i když to bylo něco do čeho nemám vyloženě nadšení. Tím že jsem v tom ale viděl smysl, tak to nakonec nebylo tak špatné.
Myšlenky knihy:
Rozdělit si myšlenky na hlavní a vedlejší - v dobrém textu by měla být pouze jedna hlavní myšlenka na kterou se autor zaměří a přidá k ní pár dodatečných. Pokud si to člověk dobře ujasní, tak bude text snadno srozumitelný a minimálně jednu myšlenku by měl spolehlivě předat. Kdyby se člověk zaměřil na několik informací a snažil se nutně předat všechny, tak znejasní celý text a čtenář si z toho spíš neodnese ani jednu.
Účinnost slov se liší - některá slova mají daleko větší emoční efekt než jiná. Označují se jako power words. Poznáte je jako ty, které vás donutí se nějak cítit, nebo něco hned udělat. V textu jsou v určitém množství kritická, aby text upoutal. Zároveň se ale z některých už stala klišé a těm už je lepší se naopak vyhnout.
Disneyho metoda - je v něčem dost podobná metodě šesti klobouků od De Bona. Liší se tedy v tom, že tu jsou pouze tři charaktery do kterých se máte při tvorbě vžít. Snílek, realizátor a kritik. Pokud si tyto charaktery postupně projdete, tak snílek zaručí, že nebudete v boxu a napadne vás cokoliv co vám může otevřít další cesty. Realizátor zaručí, že jednotlivé nápady jsou uchopitelné v běžném světě, tak aby dosahovaly svého cíle. Kritik vám v nápadu dohledá mezery a upozorní vás na hrozby. Pokud to vše pak dáte dohromady, tak by jste měli odejít s výborně domyšleným nápadem.
Piš pro cílovou skupinu - pokud píšete jakýkoliv text, tak je opravdu jednoduché začít psát text pro sebe, který ale ti kterým je míněn vůbec neocení. Nebo obdobným problémem je psát pro někoho o kom si myslíte, že by mohl být vaše cílovka, ale reálně není. Vždy je dobré si upřesnit a ověřit, že víte pro koho daný text píšete a myslet na to po celou dobu psaní a ne jen například v nadpisu.
Text podporující zvědavost - není nutné v textu vše zmínit a to nejen z pohledu první myšlenky, kterou jsem zde zmínil, ale také z pohledu zvědavého čtenáře. Pokud něco cíleně nezmíníte, tak takové tajemství vytvoří ve čtenáři zvědavost, která ho donutí například něco rozkliknout. To samo o sobě může být cíl daného textu, takže je výhodné to aplikovat. Samozřejmě se to nehodí do všech textů, jako jsou například nějaké informační upozornění.
Různé zvýraznění textu pro různé lidi - textem můžete zaujmout například prvotně vizuálně tím, že budete mít zajímavé formátování. Nebo například můžete vyloženě vyzývat k tomu, aby se člověk na něco podíval, jako například na přiložený graf. Pokud chcete zaujmout “zvukem”, tak se budete spíše věnovat tomu jak zní jednotlivá slova a jestli zní dobře ve spojení s ostatními. Nebo můžete naopak vyzvat čtenáře k nějakému poslechu, například přiložené hudby. Dále můžete cílit více na fyzických prožitků například tím, že jim připomenete jaký je materiál vašeho produktu. Nebo je pobídnete něco okamžitě udělat. Těmito třemi druhy zaměření textu můžete zaujmout některé lidi výrazně více než jiné.
Praxe:
V praxi se stále snažím psát co nejméně to jde a snažím se to předávat schopnější. Jsem stále přesvědčený, že na tohle prostě nemám nadání, nebo možná spíš do toho nemám nadšení. Po přečtení jsem si ale vypsané myšlenky všechny v praxi vyzkoušel na webech a sociálních sítích. Nejvíce mi pomohly myšlenky první, druhá a čtvrtá, co jsem tady vypsal. Ty mi podle mě nejvíc pomohly si uvědomit jak vlastně psát. Přišlo mi, že když jsem takto uvažoval, tak se mi psalo lépe a zároveň jsem získával přesvědčení, že si to opravdu někdo přečte a neomrzí ho to po první větě. To že tomu tak je se mi částečně ověřilo tím, že si moje texty nepřečetlo o tolik míň lidí, než texty od lidí kteří mají v psaní vyloženě nadšení. Disneyho metodu jsem si vyzkoušel zatím jen dvakrát a moc mě nenadchla, přijde mi o něco rychlejší než šest klobouků, ale zároveň mi v ní pak některé ty klobouky chyběly. Využil bych jí tedy příště hlavně v situaci, kdy potřebuji dobrý nápad, ale nemám nijak moc času.
