Kniha o kreativitě mi v seznamu esejí chyběla, a tak jsem zařadila tuto, která obsahuje velmi dobře vysvětlenou teorii a zároveň velké množství návodných technik, jak rozproudit kreativitu.
Kreativita = produktivní styl myšlení, který se odráží v činnosti člověka. Výsledkem činnosti je artefakt (dílo).
Kreativní osobnost = je schopna „vystoupit z hranic“, namísto jednoho řešení má více alternativ, je ochotna riskovat, má raději zmatek než falešný soulad a řád, je odvážná.
Kreativní jednání = originální, správné (odpovídá zadaným kritériím), aplikovatelné a užitečné, hodnotné (přínos).
Překážky kreativity
Kritická povaha – člověk přistupuje ke každému zadání s pevně danými kritérii, která odmítá v průběhu procesu měnit. Může to ale také být špatné stravování (příliš mnoho jednoduchých sacharidů a tuků v jídle), nebo špatná tělesná kondice. Mezi další příčiny, které mě zaujaly se řadí špatný stav skupiny. Pokud není skupina dobře naladěná, je náročné něco kreativního vytvořit. Autor také zmiňuje, že je zbytečné upřednostňovat pravou nebo levou hemisféru, je optimální rozvíjet obě.
Kreativita a návykové látky
Pití alkoholu snižuje schopnost kreativního uvažování, i když Nobelovu cenu za literaturu získalo několik alkoholiků. Autor uvádí, že alkohol odbourává napětí a kvůli tomu si lidé myslí, že jsou pak kreativnější. Alkohol přitom ničí nervové buňky v mozku.
3 mozky, které člověk má podle Triune Theory:
Plazí mozek – nejstarší, obstarává základní životní funkce jako je dýchání.
Savčí mozek – vývojově mladší, umí vytvářet citové vazby.
Lidský mozek – mozek, který se učí. Je schopen přijímat a vytvářet informace.
Systém kreativního řešení problému podle dr. Jošira Nakamatse:
1. fáze SUJI: jedná se o přípravu. Nezbytná je znalost problému, znalost všech dostupných informací.
2. fáze PIKA: jedná se o období inkubace, nejdůležitější fázi. Je třeba zvládnutí první fáze, protože nelze čekat na náhodný pokyn „shůry“.
3. fáze IKI: jedná se o verifikaci. Patří sem vyhodnocení validity řešení a realizace a ověření v praxi.
Kreativita je úhrn postojů, schopností a procesů. Působením těchto tři aspektů vzniká kreativní jednání. Mezi postoje patří například vytrvalost, mezi schopnosti sebeřízení a mezi dovednosti tvrdá práce.
Praktická kreativní metoda může být například asociační řada (metoda získávání informací) ve formě sériové asociace. Toto cvičení probíhá tak, že se na tabuli napíše počáteční impuls a účastníci vytvářejí asociace. Podněty se mohou zapisovat a proces zastavíme tehdy, když už žádné další asociace nepřichází.
Laterální myšlení je dle Edwarda de Bono definováno jako způsob hledání řešení problému neobvyklou nebo částečně nelogickou cestou. Zkoumá nové přístupy a možnosti namísto využívání jednoho. Jednou z technik je právě šest myslících klobouků. Co znamenají jednotlivé barvy klobouků: bílá (fakta, informace), červená (emoce), žlutá (pozitivní a konstruktivní přístup), černá (negativismus), zelená (kreativita), modrá (objektivita).
5W a 1H = tato metoda podrobně analyzuje subjekt. Who? What? Where? When? Why? How?
ATP
Zaujalo mě, že pro kreativní lidi je uspokojující především úsilí, které vkládají do tvořivosti. Neočekávají, že jejich výsledky práce budou ihned přijímány. Tato myšlenka mi možná pomůže zbavit se dojmu, že se musím ihned zalíbit všem, jelikož v tom kreativita nespočívá.
Pozastavila jsem se nad tvrzením, že extroverti jsou více kreativní než lidé introvertní. Jako důvod je uvedeno, že lidé se silně vyvinutou emoční inteligencí mají mnohem méně bloků v kreativním uvažování. Pro mě to tedy znamená, že budu trénovat emoční inteligenci.
Potěšilo mě, že kreativita je schopnost a rodí se s ní každý. To znamená, že kreativní nejsou pouze vyvolení jedinci. Kdybych někdy pochybovala o své kreativitě, tak vím, že je to celé o procesu, který zahrnuje tvrdou práci a soustavnou myšlenkovou činnost.
V knize mě hodně překvapilo, jak moc je kreativita navázaná na konkrétního člověka a vždy se projevuje jinak. Brala jsem ji jako něco univerzálního, co tvoří zajímavé věci. Teď ale zjišťuji, že je v každém z nás a projevuje se trochu jinak v závislosti na konkrétním člověku.
Do praxe bych také využila složení účastníků brainstormingu, které by mělo být ideálně 50 % odborníci v oboru, 30 % odborníci v příbuzných oborech, 20 % laici. Autor také dodává, že brainstormingu by se neměli účastnit lidé, kteří mají mezi sebou příliš napjaté vztahy, jsou konfliktní nebo projevují vysokou myšlenkovou fixaci. A to jsem si naivně myslela, že brainstorming lze využít vždy a všude jako univerzální nástroj.
