Tuto knihu jsem začala číst, jelikož jsem chtěla získat ještě větší přehled o Tiimiakatemii a jejích přístupech, také se o ní často mluvilo, tak jsem byla zvědavá.
No, ale pravdou je, že poprvé za rok v Tiimi se mi stalo, že nevím, co mám ke knížce v eseji psát. Asi jen tolik, že se čte příjemně, je téměř příběhová a pro úplného nováčka v našem světě je jistě přínosná. Nicméně já jsem si z ní neudělala ani jednu poznámku, to se mi také nestalo. Nebylo v ní pro mě nic zásadně nového, nebo už jsem se o věcech z ní předtím bavila s jinými Téčky. Možná je to dobře, znamená to, že už nějaký ten základní přehled mám, ale bylo to trochu zvláštní. Bylo to takové příjemné zopakování všeho, co je v našem systému vzdělávání důležité. Jediné s čím jsem se aspoň trochu seznamovala, byla marketingová formule, u které bylo zajímavé znát její vznik. A vůbec ocenila jsem, že čtenáři knížka umožnila nahlédnout do procesů, které se ve Finsku odehrávaly.
Avšak bohužel pro mě knížka nebyla tak velkým přínosem, jak jsem si možná zprvu slibovala. Zajímavé pro mě však bylo, že jsem paralelně s ní četla knihu Friend leadership, v rámci které se probírala dost často stejná témata, takže jsem k nim dostala náhled hned z dvou úhlů pohledu.
Jsem ráda, že se naše Tiimiakatemie vyvíjí. Sleduji jak se každý rok někam posouváme dál a že i letošní tučňáci budou mít díky předchozím dvěma ročníkům doopravdy raketový start. Krom toho offline také hodně pomáhá, bez něj kultura Tiimiakatemie nežije ani žít nemůže, protože všechno se to odehrává na denní bázi v TAPu.
Ve finále tahle knížka uklidňuje. Nově příchozí v tom, že lépe chápou jak to tu chodí, staré mazáky v tom, že takhle jsou věci normální, je normální mít strach, je normální být zmatený, je normální dělat trochu revolty, všechno je to součástí dlouhodobého procesu.
