21 lekcí pro 21. století
Po nadšení z první Harariho knihy jsem se rozhodl pro pokračování v jeho sérii Na úvod musím říct, že knihu Sapiens považuji za nejlepší ze všech 3. Každá z nich ale má mnoho zajímavých myšlenek, které chci do eseje zapsat.
Harari se věnuje několika různým problematikám. Od budoucnosti umělé inteligence, vývoj trhu práce až k náboženství a vlivu různých politických směrů na společnost. Pokud si rozebereme Harariho pohled na umělou inteligenci a vývoj pracovního trhu, zjistíme, že se nám momentálně nabízí velké množství příležitostí. Je zde poukazováno na fakt, že mnoho pracovních pozic vykonávaných lidmi bude brzy nahrazeno přesnějšími a efektivnějšími roboty. Což samozřejmě vyústí v nutnost rozvinutí nových dovedností, které budou uplatnitelné a nenahraditelné. Harari totiž říká, že zbytečnost člověka je jeho největší hrozbou a nejpalčivějším problémem. Vzhledem k tomu, že se trh bude velmi rychle měnit, přichází velké množství nových možností pro podnikatele. Je tedy nutné abychom byli přizpůsobiví a připravení reagovat na tržní vývoj.
Dále si zde vypíši několik myšlenek, které mě určitým způsobem zaujaly.
1) První myšlenkou je nesmyslnost referend. Autor dává za příklad Brexit. Jak je možné, že mohou lidé rozhodovat o věcech, ve kterých nemají absolutně žádný přehled a nevidí tedy následky svého rozhodnutí? Referenda jsou nástroj extrémně liberálního přístupu, který není vždy nejlepší cestou.
2) Harari také předpovídá, že vzhledem k rychlému vývoji biotechnologie a technických novinek náš zanedlouho čeká další revoluce.
3) Dále se kniha věnuje novodobé “měně“, kterou jsou informace. Navazuje toto téma také na terorismus a obrovský vliv médií na tuto problematiku. Teroristé totiž cílí na zasažení co největšího množství emocí. Jejich cílem není udělat materiální škodu na památkách. Proto je zde třeba, aby média terorismu nedávala přehnaný prostor.
Posledním zajímavým tématem zde byl Harariho přístup k práci. V knize totiž zmiňuje, jak jsou spolu schopni spolupracovat lidé se stejnými koníčky a zájmy. Pokud si totiž lidé rozumí na osobní rovině, tak je pro ně následně snazší přijímat kritiku a být otevřený k rozdílnému názoru někoho jiného. Znovu to ve mně vyvolalo otázku, zda je opravdu nejlepší cesta diverzita v týmu. Stále častěji se utvrzuji v názoru, že pokud si členové týmu rozumí na osobní úrovni, je to pro celek z dlouhodobého hlediska efektivnější, než když je tým diverzifikovaný.
