Po prázdninách jsem potřebovala nějakou knihu na rozjezd a faktomluva byla ideálním adeptem.
Kniha poukazuje na to, jak naprostá většina společnosti pohlíží na svět pesimistickým okem.
Rosling ale dokazuje, že ve světě je mnohem více pozitivních změn, než bychom čekali. Lidé žijí déle, více dětí chodí do školy a chudoba se snižuje. To vše díky tomu, že svět se stále více spojuje a technologie jdou dopředu.
Někdy nám naše myšlenky a předsudky brání vidět pravdu. Můžeme si myslet, že věci jsou horší, než ve skutečnosti jsou, protože všude kolem nás slyšíme o negativních věcech – ve zprávách, na sociálních sítích nebo od lidí kolem nás.
Tuto skutečnost dokazuje autor pomocí sady 13 otázek, v jejichž zodpovídání jsou i šimpanzi úspěšnější než my lidé. V průběhu knihy autor vysvětluje, jaké instinkty toto chování a uvažování ovlivňují a jak shiftnout svoji mysl, abychom začali vnímat svět kolem nás střízlivýma očima.
1. Gap instinct: Tendence vidět svět spíše z hlediska extrémů a dichotomií než rozpoznávat postupné změny a pokrok.
2. Negativity instinct: Sklon zaměřovat se na negativní zprávy a události, které mohou zastínit pozitivní vývoj.
3. Straight line instinct: Předpoklad, že trendy budou pokračovat v přímé linii, aniž by se brala v úvahu složitost a kolísání dat.
4. Fear instinct: Silně reaguje na bezprostřední hrozby a často zanedbává pochopení dlouhodobějších a méně “populárních” rizik.
5. Size instinct: Špatné posuzování významu čísel a nezohledňování kontextu, což vede ke zkreslenému vnímání rozsahu.
6. Generalization instinct: Zjednodušené kategorizování informací a vytváření předpokladů a předsudků na základě omezených údajů.
7. Destiny instinct: Víra, že budoucnost je předem daná nebo nevyhnutelná, a zanedbávání možnosti pozitivní změny prostřednictvím lidského zásahu.
8. Single perspective instinct: Soustředění se na jediné vysvětlení nebo úhel pohledu, ignorování složitosti a mnoha faktorů, které se podílejí na jakékoli situaci.
9. Blame instinct: Hledání jediné, často zjednodušené příčiny problému a přisuzování viny namísto pochopení mnohostranné povahy problémů.
10. Urgency instinct: Pocit potřeby rychle reagovat na situace bez důkladného vyhodnocení důkazů nebo zvážení uváženějších reakcí.
Jedním z instinktů, které mě nejvíce ovlivnily je jednoznačně size instinct. Po jeho přečtení už nikdy nebudu posuzovat číslo samo o sobě. Díky této kapitole jsem totiž dokázala pochopit, že samotné číslo je pro nás zcela nicneříkající. Dokud ho nemáme s čím srovnat, jen těžko můžeme pochopit jeho velikost a důležitost. Jako ideální příklad bych uvedla třeba náš plán cesty do Finska. Rozhodli jsme se odjet jako celý tým do Finska a brzy jsme zjistili, že k tomu budeme muset za 2 měsíce vydělat 240 000Kč. To pro mě znělo úplně šíleně a nerealisticky, ale pak jsem si vzpomněla, že jedno samotné číslo mi může perfektně zkreslit perspektivu a akorát mě zastrašit. Řídila jsem se tedy tím, co autor radí v knize a snažila se najít další číslo, které mi pomůže vnímat celou situaci více komplexně. Vzpomněla jsem si, že na finální částku nás vydělává všech 12, tudíž stačí každému z nás vydělat za 2 měsíce „pouze“ 20 000Kč – což už na mě vůbec nepůsobí tak nerealisticky. Takže kdykoliv se teď pozastavím nad nějakým číslem, snažím se hned najít čísla další, se kterými ho můžu porovnat.
Dál mě zaujal generalization instinct, která v knize autor popisuje na situaci s výtahem, kdy jedna z jeho studentek téměř přišla k úrazu. A to konkrétně kvůli tomu, že byla zvyklá na funkci výtahů v Evropě, kdy se dveře automaticky znovu otevřou, pokud senzory zaznamenají nějakou překážku. Takovou vymoženost nicméně africké výtahy nemají, a právě díky generalization instinktu, kdy si studentka mylně myslela, že všechny výtahy fungují stejně, málem přišla o jednu z končetin. Nad tímhle instinktem jsem se dlouze pozastavila. Vzpomínala jsem na své cesty po světě a na okamžiky, kdy jsem soudila místní lidi či věci, kteří/které se chovali jinak, než jsem očekávala či něž jsem zvyklá. Začala jsem tak vnímat svoji naivitu a častokrát bezohlednost. Kapitola se mi zpětně propojuje i s mentálními modely, které tvoří naše předsudky a zajeté zvyky, jenž s sebou neseme už od dětství díky prostředí, ve kterém vyrůstáme a je pro nás „normální“.
V neposlední řadě mě značně ovlivnil i negativity instinct. Nejsem si ale jistá, jestli v dobrém nebo špatném. Tento instinkt nás nutí vidět svět černě, a to převážně díky záplavě negativních aktualit ve zprávách či na internetu. Autor upozorňuje, že články a reportáže o běžných denních věcech ba dokonce některých pozitivních událostech v lidech nevyvolají takový zájem jako právě zprávy negativní, někdy až přehnaně nafouklé a odstrašující. To že dnes bylo vyléčeno 100 dětí se zápalem plic se rozhodně neshledá se stejným počtem sledování jako zpráva o teroristickém útoku. Proto narážíme ve většině případech právě na špatné zprávy, které nás následně přimějí vnímat náš svět jako nebezpečnější a permanentně se zhoršující místo.
Nicméně po dočtení knihy jsem z jiných zdrojů zjistila, že Roslingovo slovo bych také neměla brát za svaté a že při psaní knihy měl nasazené možná až moc růžové brýle. Zkrátka není na místě zavírat oči před negativními zprávami a nebrat je vážně, protože na našem světě je stále spoustu hrozeb a faktorů, které bychom při svém jednání měli mít neustále namysli. Každopádně se ale opravdu neženeme k neúprosné zkáze lidstva, v současnosti neexistuje nic jako rozvinuté a rozvojové státy a elektřina je už každodenní součástí 80% lidské populace.
Na závěr mě napadlo motto, kterým bych tuto knihu hooodně obecně shrnula:
„Důvěřuj, ale prověřuj.“ :DD
Pac a pusu
Káťa
