Možná se divíte, proč jsem napsal esej právě na tuto knihu. Ne, nebylo to ze zoufalosti, že jsem nepřečetl žádnou odbornou literaturu, spíše jsem si chtěl dát pauzu od odborné literatury, která říká, co a jak máme změnit ve svém životě abychom něčeho dosáhli, učí nás být lepšími v oboru atd.
Velkého Gatsbyho jsem přečetl podruhé, možná mě k tomu dovedl neustálý tlak na to, že máme být komunitou i myšlenky na to, jak naše komunita v současné době funguje – minimálně v mých očích.
Funguje skoro jako ta komunita lidí, jež chodili na večírky ke Gatsbymu. Na pohled zajímavý lidi, neuvěřitelné osobnosti, kteří během večírků Gatsbyho naprosto milovali, chtěli vědět kdo to je, chtěli se s ním bavit ba i pomoct, kdyby něco potřeboval. Ovšem jakmile sranda skončila, vydali se všichni s bolestí hlavy domů a myšlenky na Gatsbyho zmizely do dob dalšího večírku.
Možná je to až moc symbolické, povím tedy, jak to myslím. Na večírcích by se dali nazvat jakousi komunitou – byli to vyvolení, co se večírků zúčastnit mohli a se ctí se večírků pravidelně účastnili. Připomíná mi to i nás, na našich setkáních, na týmových dialozích, když se jde třeba ven, i když se to bohužel moc nestává. Naše proslovy typu, že jsme komunita, že si budeme pomáhat, že táhneme za jeden provaz mi připomínají rozhovory těch lidí na večírcích, kdy mluvili o Gatsbym jako o velké osobnosti, o tom, jak je skvělý, že pořádá tyto sešlosti a jak významným v jejich životě je. Ti, co knihu četli nebo viděli i film vědí, že ty řeči byli prázdná slova umělých lidí.
Já doufám, že my umělí nejsme. Přišlo mi to ale trochu symbolické, a teď se omlouvám za toto přirovnání, ale vzpomínáte na to, když Gatsby zemřel a měl pohřeb? Ani Daisy, pro kterou byl ochoten obětovat vše, mu neposlala kytky či vzkaz. Nemluvím ani o těch lidech, co k němu pravidelně chodili na večírky. Smutné, ale ukrutně pravdivé. Vzdáleně mi to připomíná i prohrané volby do parlamentu ČZU. Měli jsme jakousi gentlemanskou dohodu, na slovech už byly volby vyhrané, dyť jsme komunita a přeci jsme řekli, že si budeme pomáhat… Řekli no, ale bylo z toho hovno. Volby jsme prohráli a přeci jen stačilo tak málo, přeci jen stačilo víc jednat než mluvit, nebýt jako ty lidi z večírků a něco udělat, když je to třeba.
Kniha je za mě v tomhle nesmírně poučná. Můžeme pro nějaký velký cíl udělat vážně hodně, ale občas se stane, že lidi, co vypadají, že vám jsou celou dobu po ruce, vás v kritickou chvíli potopí. Obecně mám tuto knihu, ten příběh hodně rád, určitě má mnohem větší hloubku než mých pár přirovnání, jen jsem si myslel, že se to hodí napsat. Nechci, abychom sklouzli do toho umělého světa hlasitých slov a umělých úsměvů a na konci skončili jen s nějakým přiblblým papírem s titulem, a ne s pevnou sítí lidí, na něž je spoleh.
Nakonec chci jen přiložit citát z knihy, který je za mě krásný a dává mi naději.
,,Gatsby věřil v to zelené světlo, v onu nesmírně vzrušující budoucnost, která před námi rok co rok ustupuje. Tentokrát nám unikla, ale to nevadí – zítra poběžíme rychleji, natáhneme paže dál...”
Já v to zelené světlo věřím a vy?
