Esej na knihu
The Highly Sensitive Person
Elaine N. Aron
Lidé se rodí s rozdílnou citlivostí nervového systému. Asi 15-20% z nás je vysoce citlivých a stejně je to i u jiných živočišných druhů. Proč? Z biologického hlediska by se dalo říct, že každý druh potřebuje svoje ochránce. Někoho, kdo vycítí nebezpečí dřív a může tak upozornit ostatní, někoho kdo vycítí potřeby slabých.
HSPs (= highly sensitive person)
· snáze odhalují chyby a předchází jim
· jsou schopni se hluboce koncentrovat
· dobře se jim daří v úkolech, které vyžadují hodně ostražitosti a přesnosti
· procesují více do hloubky, mají dobře rozvinutou sémantickou paměť (významy pojmů, fakta, znalosti, vztahy mezi nimi)
· často přemýšlí o svém vlastním přemýšlení
· jsou schopni se učit bez toho, aniž by si byli vědomi, že se něco naučili
· emoce a nálady ostatních silně vnímají
Po fyziologické stránce:
· specialisté na „fine motor movements“
· ranní ptáčata (tady je hodně výjimek)
· více ovlivněni stimulanty jako kofein, pokud na ně nejsou hodně zvyklí
· aktivnější pravá mozková hemisféra (méně lineární, kreativnější v syntetizaci)
· citlivější na věci ve vzduchu (alergie, vyrážky)
Proč jsem četla já tuhle knížku?
Nervový systém HSPs reaguje už na velmi jemné stimuly, díky čemuž jim trvá déle se z těchto intenzivních zážitků a stimulů zotavit. A tady začíná můj důvod pro čtení téhle knížky. Hodně rychle jsem přesycená vjemy z okolí a bojuju s tím už nějakou dobu.
Moje cesta s The Highly Sensitive Person ale sahá ještě docela daleko do období před TA. Měla jsem období, kdy jsem se docela intenzivně snažila sama v sobě zorientovat. Dělalo mi velký problém se adaptovat na „běžný“ život. Nároky na úspěch, které jsem cítila kolem sebe a společenské normy ve mně vyvolávaly pocit toho, že nezapadám.
A tak jsem se asi poprvé v životě začala obracet do sebe a hledat. Knížku jsem začala číst, ale nakonec jsem dala přednost jiným. A tak se teď po pár letech k ní díky Tiimi vracím a jsem za to moc ráda. Protože se pořád hledám.
Mám na sebe hodně vysoké nároky a mám pocit, že musím dělat všechno a ještě něco navíc. Ale tohle je přesně ta věc, co mě drží v bludným kruhu mezi tím, že toho nezvládám tolik, co bych chtěla, jsem neustále přehlcená vjemy a informacemi (HSP část) a ještě mi to nepřijde v pořádku, protože svůj výkon porovnávám s výkonem ostatních.
Myslím, že je to i důvod toho, proč mám střídající se období velké snahy a motivace s obdobím úpadku. Ale taky vím, že jakýkoliv tlak, který na sobě cítím, i když může přicházet zvenku, musí projít přese mě. A jak se říká, ne vždycky můžeme ovlivnit to, jak se chová naše okolí, ale vždycky můžeme ovlivnit to, jak reagujeme my a do jisté míry i to, jak na sebe necháme okolní vlivy působit, případně jak s tímhle působením naložíme.
Dnešní společnost – královští rádcové a váleční králové
Není (snad) nic lepšího, než znát sám sebe, svoje hranice a chápat proč se v některých situacích cítím nějak a v některých zas takhle. Vysoká citlivost je, jak píše sama Elaine, neutrální. Je důležité se přizpůsobit svému tělu a jeho potřebám za účelem toho, abychom světu a ostatním kolem nás dali ze sebe to nejlepší. A s vysokou citlivostí přichází na scénu spousta benefitů jak pro nás, tak pro lidi kolem nás.
Co se vám jako první vybaví, když se řekne dnešní společnost a její hodnoty? Mně úspěch, oblíbenost, rychlý růst, individualismus, charisma, bohatství. Elaine říká, že svět je pod kontrolou agresivních kultur. Proč? Když se střetnou dvě rozdílné kultury, vyhrává ta agresivnější. Indoevropská kultura se rozšířila z Asie do Evropy a v polovině světa se dnes mluví Indoevropskými jazyky. Jak to udělali? Obsadili a ovládli nová území. Vždycky měli dvě třídy – válečné krále, které balancovali jejich královští rádcové (bystanders z dialogu nebo monitoři vyhodnocovači z Belbina?). Hodnoty válečných králů jsou expanze, svoboda, sláva. Pro přežití těchto agresivnějších společností je důležitá tato přemýšlivá třída priest-judge-advisor. Vyrovnává krále a válečníky a kontroluje jejich impulsy.
V dnešní době se královským rádcům daří směřovat expanzivní energii v naší společnosti z agrese a dominance ke kreativním inovacím, objevům, ochraně planety a lidí.
HSPs často obsazují roli královského rádce. Obvykle jsou spisovatelé, historici, filozofové, soudci, umělci, výzkumníci, terapeutové nebo učitelé. Často se setkávají s nepopularitou, protože pozastavují většinu lidí od spěchu kupředu. Je proto hodně důležité, aby si byli sami sebou jistí. Jenom tak tuhle roli můžou vykonávat dobře. Každý má svůj styl, který má místo. Rychlost a odvaha válečných králů i bádavost a vnímavost královských rádců.
Dva typy HSPs
Náš mozek má dva systémy „behavioral activation“ a „behavioral inhibition“. Když operuje systém aktivizace, jsme zvědaví, odvážní a impulzivní. Když operuje systém inhibice, stahujeme se pryč od dění, jsme opatrní a v pohotovosti. Systém inhibice porovnává aktuální situaci s naší minulostí a zkušenostmi, které jsme prožili. Pokud něco nesedí, systém inhibice nás pozastaví, dokud se situace nevrátí do „normálu“.
Elaine ho nazývá pause-to-check systém. Někteří HPSs ho mají na průměrné úrovni a zároveň mají slabší systém aktivizace. Tento typ HSP je klidný, tichý a spokojený s klidným a stálým životem. Další typ HSP má pause-to-check systém silnější, ale zároveň má i hodně silný systém aktivizace. Tento typ HSP má pak obě charakteristiky – hodně zvědavý a zároveň hodně opatrný, odvážný a zároveň úzkostlivý, jednoduše znuděný a zároveň jednoduše přesycený. Potom nastává neustálý boj mezi klidným rádcem a impulzivním válečníkem v jedné osobě. Vnímám tohle ve svém životě hodně silně.
Přerámování dětství
První roky našeho života ovlivňují náš celoživotní vztah k podnětům, které se dějí kolem nás. HSPs, kteří měli vyrovnané prostředí a stabilní zázemí v prvních letech svého života obvykle žijí plnohodnotný život bez větších problémů způsobených jejich senzitivitou. Jejich tělo nevyhodnocuje tolik situací a podnětů zvenčí jako nebezpečných. Pokud jsme to tak neměli, je důležité se vrátit do dětství a tyhle vztahy a zážitky přerámovat a dát si tu péči, porozumění a bezpečí, které nám mohlo chybět. Elaine přirovnává naše dětství k našemu tělu. Stejnou lásku, kterou chceme dát našemu „ublíženému“ dítěti bychom měli dávat našemu tělu teď a naopak. Možná jsme se v dětství nesetkali s pochopením toho, že jsme citlivější, než by se někomu kolem nás mohlo líbit – dokud si tohle pochopení nedáme dnes a zítra s aktuálními situacemi, kterými procházíme, děláme tu stejnou věc – zanedbáváme sami sebe, tak jak jsme zvyklí z dětství.
Všímám si sama u sebe a kolem sebe, že sami sobě péči, pochopení a lásku často nedáváme. Je to jako synapse, které jsou navzájem propojené a předávají si vzruchy. Jsem přesvědčená, že nemůžeme být šťastní, mít kvalitní vztahy a najetý projekty, bez toho aniž bysme nejdřív porozuměli sami sobě a dali sami sobě to, co potřebujeme. Ne jenom že to není fér vůči nám samotným, ale nemůžeme tak ze sebe ani dát to nejlepší. K tomu, abychom tvořili něco hodnotného, musí ta hodnota vycházet nejdřív z nás. Jak objevíme naši vlastní hodnotu? Musíme ji najít v sobě. Naslouchat si, porozumět si, otevřít se sami sobě, být zvědaví. Napadá mě propojení s Dialogem – naslouchání, schopnost odstoupit a pozorovat co se děje, mluvit z vlastního středu, respektovat i to, co se nám nelíbí. Dokud tohle neděláme sami u sebe, jsme schopni to dělat u ostatních?
Kontejnery
V životě máme každý své kontejnery. Kontejnery, které nám poskytují pocit bezpečí. Může to být osoba, nějaké místo, předmět, činnost nebo vzpomínka. Jaké máš kontejnery ty? Když je některý z těchto kontejnerů narušen, může nás to hodně rozhodit. Našim cílem by mohlo být transformování našeho vnímání bezpečnosti z hmotných kontejnerů do těch nehmotných. Můžeme se dostat až k tomu, že vnímáme celý vesmír jako náš bezpečný kontejner a naše tělo jako součást tohohle vesmíru. Krása.
Jsem příliš „venku“?
HSPs mají tendenci se uchylovat buď k tomu, že se hodně chrání před vnějším světem a jsou tak moc opatrní, že jim život uniká mezi prsty, a nebo k tomu, že se na sebe tlačí a naučí se být „venku“ víc, než jejich tělo a senzitivita dokáže zvládnout. Já mám tendenci k tomu druhému. Jenže – škodím tím sobě i ostatním kolem mě i přes to, že na první pohled to může vypadat, jakože zvládám hodně věcí, jsem produktivní a angažovaná. Angažovaná jsem, produktivní jak kdy a jestli to zvládám? Zvládám, ale ne moc lehko. Ve skutečnosti bylo pro mě klíčové si uvědomit, že dopřát si klid a nabrat síly nedělám jenom pro sebe. Jak moc můžu být přínosná v projektu, v týmu nebo v komunitě, když nemám pod kontrolou svoji vlastní energii? Od té doby, co jsem knížku přečetla, se na tomhle snažím pracovat. Není to pro mě jednoduchý. Ale začínám se vážit času a přijímat běh času s větší pokorou a vděčností. Koneckonců, čas je relativní.
Co mi ještě moc nejde je odhadnout objem práce, který zvládnu během dne, týdne nebo měsíce. Zapomínám totiž na vlivy, které se v čase mění – nenadálé situace v projektech, změny úrovně mojí energie, trávení času s lidma, které mám ráda, stěhování a další situace, které život nečekaně přináší. Chci být flexibilní a umět se přizpůsobit tomu, co se děje kolem mě. A chci se tomu přizpůsobit s radostí a nebo alespoň s pokorou. A možná chci tyhle situace vytvářet sama. Proč se hře jen přizpůsobovat, když můžu měnit pravidla hry?
Jak vnímám sama sebe jako HSP?
Když mám kolem sebe hodně vjemů a podnětů, za chvíli se z nich cítím přesycená. A v takové situaci většinou pak musím být sama, abych se vyrovnala s tím, co se stalo. Trvá mi docela dlouho se pak vrátit zpátky do svého středu. Vlastně to může být i docela příjemná situace, jako že přijedu na krásný místo u moře. Je to tak moc krásný, že je toho na mě moc. V takové chvíli bych se potřebovala zavřít tak na 20 minut do tmy a srovnat se se situací. Vlastně všechno docela silně prožívám. Když si projdu dnem, kdy jsem byla v nějakém emočním vypětí, občas se z toho nedostanu ani během spánku. Když v takové situaci jsem, nejvíc mi pomáhá si jít zaběhat nebo se nějak podobně „vybít“. Jako prevence pak meditace, jóga, procházky. Tyhle činnosti mi hodně pomáhají se nenechat tak moc smetnout a rozhodit.
Na druhou stranu, dokážu se nacítit na lidi a cítím velký propojení s lidma a s přírodou. Věřím, že dokážu lidem pomáhat se rozvíjet a hledat sami sebe. A hlavně mě to fakt moc baví. Ráda bych pomáhala ostatním nacházet jejich vlastní životní cestu a vyrovnanost. Jak? To ještě nevím. Ale vím, že na tom, kde a jak mi tolik nezáleží, protože ať už dělám cokoliv, tuhle motivaci si tam můžu najít vždycky. 😊 Tohle uvědomění mi pomohlo přestat čekat na „až“ nebo přemýšlet co je to velký, co v životě chci dosáhnout. Stačí mi to, co mám teď. Protože přesně tam, kde jsem teď můžu tvořit to, co chci. Ať je to kdekoliv. 😊 Stačí, když pak budu naslouchat sama sobě a věřím, že budu přesně tam, kde mám být. Vlastně to ani jinak v životě nejde, než být tam kde být mám.
Jak aplikuji znalosti z knížky do praxe?
Po každé kapitole následuje krátký reframing na dané téma. Tyhle reframing cvičení nám mají pomoct změnit naše vnitřní nastavení a přístup, který máme sami k sobě. Několik z přerámování jsem už dělala a na další se budu zaměřovat průběžně. Na přerámování nedokážu takhle rychle reflektovat. Jsou to změny na jemné úrovni. Nicméně, je to úžasný doplnění knížky. V podstatě po každé kapitole může čtenář aplikovat znalosti v rámci přerámování do praxe.
Knížka mi hodně pomohla snížit nároky, které sama na sebe mám. Pomohla mi chápat sama sebe a uvědomovat si následky toho, co ve svém životě dělám. Když prožívám nějaké intenzivní emoce, pracuji na tom je přijímat a pozastavovat se nad tím, jak automaticky reaguji. Učím se si reakci vybrat sama a když se mi to nepovede, tak s úsměvem reflektovat a pozorovat jak se posouvám v čase.
Když se necítím dobře fyzicky nebo psychicky, většinou chápu, proč to tak je a vím, co musím udělat, abych se vrátila zpátky do svého středu. To vnímám jako velký posun, protože dřív jsem si to hodně vyčítala a prohlubovala tak v sobě tyhle nepříjemné pocity. Pomáhá mi si i připomenout, že se takhle cítím teď a že vím, že za pár hodin nebo zítra bude zase líp. 😊 A ono to tak fakt je.
