Pro mě byla rovnováha mezi pracovním a osobním životem vždy důležitá. Nikdy jsem nechtěl spadnout do práce 9to5 a být jen otrokem, který plní zadané úkoly. Vytvořil jsem si silnou hranici mezi školou a mým osobním životem. Neměl jsem zájem brát na sebe odpovědnost za práci nebo se o víkendu zaměstnat prací navíc. Idealizoval jsem si vzor profese, která věnuje živobytí jen malou část dne a zbytek času si užívá své koníčky a záliby, třebaže ji zaměstnání může bavit. Myslel jsem si, jak jsem vyzrál nad bývalou generací tím, že v práci tolik času netrávím.
Tyto představy mi kniha Steve Jobs od Waltera Isaacsona nabourala. Nejenže v Applu pracovníci trávili klidně 80 hodin týdně, dokonce se tím chlubili! Číst tyto informace se mi skoro hnusilo, pro mě je i 40 hodin, jež máme v TAPu trávit častokrát moc. Jenže číst si výpovědi jednotlivých pracovníků, kteří by si chtěli tento čas prožít znovu a hodnotí jej za ten nejlépe prožitý v jejich životě, mě ohromilo. Steve Jobs dokázal v lidech probudit to nejlepší, posunul je za hranice jejich limitů a dokázal jim, že nic není nemožné. Každý ze zaměstnanců věděl, že jejich práce má smysl a že mění svět.
Byl jsem nucen přehodnotit vlastní postoj nejen k práci, ale k celému životu. Domnívám se, že není principiálně dané, kde by měl člověk svůj čas utratit. Důležité je, aby to jedinci dávalo smysl. Je to samozřejmě klišé, i tak bych se nad ním chtěl chvilku pozastavit, protože mi v kontextu pracovního týdně nastavilo zvláštní zrcadlo.
Moje úvahy šly tímto směrem: Kde jsou moje hodnoty? Co jsou mé priority? Zaměstnanci Applu byli zapálení pro tvorbu nových technologií, ale co když je pro mě práce naprosto nepodstatná hodnota? Co když nechci tvořit, nechci stoupat po kariérním žebříčku, nechci lepší auto, lepší dům? Nechci nic, jen žít?
Jsem si například jistý, že je pro mě rodina nepostradatelná hodnota. Proč si tedy neudělám tři, čtyři děcka a neodjedu na venkov na starý mlýn, kde s rodinou a stádem dobytka odžiju tento život? Vyvolává to ve mě klid, ale i tak mi něco chybí. Klid asi není, to co chci.
V době, kdy objevujeme vesmír, jeho planety, nové životy, dokážeme léčit nemoci, genetikou upravovat těla anebo jadernou fúzí tvoříme čistý zisk energie, bych chtěl tento pokrok sledovat, fascinuje mě to. Možná bych chtěl tyhle lidské limity překonávat a růst kam jen to půjde, přece jenom tohle chce každý organizmus na týhle planetě, ne? Pořád se jen zvětšovat jako plíseň.
Jsou to otázky, na které ještě neznám odpověď, ale díky knize jsem zase zabředl do svých hodnot a snažil se je zase o kus posunout. Zároveň mě kniha přiměla zamyslet se nad smrtí. Využil jsem techniku z knihy 7 návyků skutečně efektivních lidí a představil si vlastní pohřeb. Což mi přineslo nadhled nad mým životem a připomnělo mi to, na čem mi opravdu záleží. Kniha mi dala hlavně velkou dávku inspirace.
Strašně mě štve, že ještě nevím, jak naplním svůj pracovní život. Steve Jobs to věděl, uměl perfektně rozdělit priority. Věděl, proč dělá to, co dělá, viděl ve své práci hluboký smysl. A Hlavně, peníze rozhodně nebyly jeho hlavním motorem.
V knize mě zaujal příběh hledání nového výkonného ředitele. Jobs přemluvil Johna Sculleyho, který vedl firmu Pepsi jednoduchou otázkou: „Chceš celý svůj život prodávat slazenou vodu, nebo chceš měnit svět?“
Zas a znovu mě kniha nutila se nad sebou zamyslet. Na začátku semestru jsme na stánku prodávali burita. Nebyl to typ podnikání, kterému bych se chtěl dlouhodobě věnovat, to mi kniha připomněla. Ukázala mi, že nic není nemožné a že bychom si měli v životě nastavovat opravdu ambiciózní vize. Nicméně za zkušenosti ve stánkovém prodeji jsem moc rád a naopak mě mrzí, že jsem se ihned nevrhl na další projekt, uběhl měsíc a já jsem bez komerčního projektu. Myslím, že nejlepší cestou, jak najít smysl, bude přeci jenom zkoušet. A tak se do něčeho musím rychle vrhnout!
Vidět Steva Jobse zapáleného do překonávání hranic technologií a tvorby nových produktů mě burcovalo k tomu, abych i já našel tak silný motiv v práci. Došlo mi, že bych se skoro vůbec neměl orientovat podle času stráveného v práci. Měl bych se orientovat hlavně podle smyslu. Bylo to pro mě uvědomění, které mi ukázalo správný směr.
