Tuto knihu jsem se rozhodl přečíst na doporučení od Petra, věděl jsem o ní sice už dlouho, ale její rázný název mě trochu odrazoval, bál jsem se, že to bude něco na hraně s “ezo” knihou, naštěstí není.
Musím hned na začátek poznamenat, že je to snad první knížka, u který jsem si řekl, že její úvod je fakt pro knihu důležitý a jeho přeskočením čtenář o dost přijde, skrývá v sobě za mě klíčovou historku o zkušenostech autorky, které vedly ve výsledku až ke krachu její firmy, a přitom to vše začalo u jednoho člověka a jednoho hovoru s ním.
Kniha se točí kolem komunikace – jež tvoří jeden ze základu fungování jakékoliv firmy, zajímavé je rozhodně to, v jakých firmách sama autorka pracovala, jsou to nejzvučnější jména Silicon Valley. Abychom mohli úspěšně vést tým, tak musíme umět naslouchat, ale nesmíme se ani bát vyjádřit, musíme umět podat konstruktivní zpětnou vazbu, která posune člověka, na kterého byla myšlena a posune i celý tým.
Zde bych trochu odbočil k nám do TAP, kde jsme se s tím dříve taky potýkali. Neuměli jsme podat zpětnou vazbu tak, aby dotyčného posunula, spíše ho vždy uzavřela. Potýkám se s tím i já osobně, dříve jsem měl problém vyslechnout si kritiku a taky jsem se hodně uzavíral, ovšem časem se to zlepšilo a teď kritiku spíše vyhledávám.
Už i z obalu nám může vyplynout, že celá kniha stojí na čtyřech kvadrantech a to: ničivá empatie, manipulativní neupřímnost, útočná agrese, radikální otevřenost.
Nejčastěji se setkáváme s ničivou empatii, při které nic neříkáme, aby se ten druhý necítil špatně. Při manipulativní neupřímnosti nic neříkáme, protože my sami se nechceme cítit špatně a vypadat špatně před ostatními. Útočná agrese je, když dám dotyčného přede všemi do nepříjemné situace, ovšem se jedná o druhý nejlepší způsob vyjádření zpětné vazby, protože dotyčný ji uslyší a má šanci reagovat. Radikální otevřenost je ten nejlepší způsob – vezmu si dotyčnou osobu do soukromí a předám mu tam svou zpětnou vazbu. Díky tomu si dotyčný z toho vezme nejvíce a může to takto posunout všechny kupředu.
Dále kniha rozděluje lidi v týmu na dva typy a to: rockstars a superstars. Toto rozdělení jsme slyšeli i od Václava Švece na dialozích, takže to nebyla novinka, ale konečně jsem si přečetl, co tím vlastně myslel. Rockstars jsou za mě takovými mistry svého řemesla – mají rádi to, co dělají a nemají touhu kariérně růst, spíš by je to rozhodilo. Superstars jsou ambiciózní osobnosti, co neustále potřebují jít výš a překonávat nové challenge.
ATP a závěr:
Kniha mi pomohla si více všímat věcí, o kterých jsem už jaksi podvědomě tušil. Do podvědomí se mi určitě dostali díky TAP a přístupům, které zde máme. Určitě je pro mě zajímavé se koukat na lidi pohledem rockstars a superstars a pomáhá mi to v novém projektu, který chystám a který na lidech bude stát. I když je být radikálně otevřený občas náročné, pomohla mi kniha v uvědomění si výhod tohoto principu.
Hodnotím knihu pozitivně, dobře se četla a rozhodně mě posunula v představách o mém leadrování po skončení školy.
