Esej na knihu
Pátá disciplína
Peter M. Senge
Někdy během prvních okamžiků mého studia na PEFce jsem zjistila po náhlednutí do UISu, že máme nějaký předmět Učící se organizace. Tohle sousloví mi moc nedávalo smysl. „Jakože ta organizace se učí?“ Nechápavě jsem přemýšlela nad tím, jak se organizace může učit nebo co že to teda vlastně znamená. Za poměrně dlouhou dobu jsem si šla do knihovny půjčit pátou disciplínu. Tu jsem se rozhodla si přečíst, protože z ní vycházel pan Partanen při zakládání TA a tak jsem věděla, že v ní určitě najdu něco hodně důležitého. Byla jsem příjemně překvapena, když jsem na obálce knížky uviděla „teorie a praxe učící se organizace“. A tak mi po několika měsících došlo ono spojení a poprvé jsem pochopila o čem asi předmět Učící se organizace je.
Globalizace je jev, který v dnešní době zásadně ovlivňuje náš život. Vím, učící se organizace není o globalizaci, ale přijde mi příhodné začít v měřítku celé společnosti. Navíc díky (nebo kvůli?) globalizaci je všechno kolem nás propojené, zrychlené a dostupné. Až je někdy těžké se v tom zorientovat. To vyžaduje, jak zmiňuje pan Senge, rozvinout zdroje učení a zakládat společnosti, jejichž jádro tvoří společně sdílené hodnoty, a ne osobní moc či bohatství. Takové společnosti můžeme nazvat učící se organizace. No a „Úsilí o vytvoření učící se organizace se týká každého z nás.“ Tahle věta se mi propojuje s disciplínou systémového myšlení, kde pan Senge hovoří o proaktivitě. Když bychom se všichni (ano úplně všichni na celém světě) aktivně podíleli na vytváření učící se organizace založené na oněch pěti disciplínách, všechny organizace by tím pádem byly učící se organizace. Všichni bychom byly proaktivní bytosti, vyznávající jenom pravdu a nic než pravdu, naše osobní vize by měla pořádnou hloubku a potenciál přinést do světa něco jedinečného a celý život bychom se snažili stát se lepšími verzemi sami sebe. K tomu by naše mentální modely mohly být tak široké a pružné, že by se ve výsledku rozplynuly nebo absolutně sjednotily. Všude by se aplikovaly kolegiální dialogy a naše obranné rutiny bychom úspěšně vymýtili. Takhle nějak bych si to představovala v praxi po přibližně třech generacích lidstva, které by žilo pouze a výhradně v rámci učících se organizací za předpokladu toho, že všechny disciplíny téhle knížky by byly naplňovány ve všech existujících organizacích. Krásná utopie.
Jsem si v tuhle chvíli jistá, že plně nerozumím všem disciplínám obsaženým v téhle knížce. Mám pocit, jakoby mi dal někdo poprvé ochutnat čokoládu. Ale jenom malý kousek. Dostatečně velký na to, abych zjistila, jak chutná, ale moc malý na to, abych stihla vnímat její strukturu a rozpoznat z čeho všeho se skládá. Neřekla bych potom po letech, když by mi dal někdo znovu kousek čokolády „No to je přece čokoláda, tu já dávno a důvěrně znám.“ řekla bych spíš něco jako „Tohle už jsem někdy ochutnala. Není to čokoláda?“ Asi by mi v tomhle případě pomohlo ochutnat větší kousek čokolády a nebo ji prostě ochutnat víckrát. A tak si teď říkám, že se pátou disciplínou, potažmo učící se organizací musím zabývat delší dobu, abych ji pochopila víc do hloubky. Možná si přečtu pátou disciplínu znovu nebo si vyhledám informace k jednotlivým disciplínám z jiných zdrojů. Mám totiž pocit, že každý jednotlivý bod, který pan Senge u kterékoliv disciplíny zmínil má svoje další čtyřsetstránkové knížky. Tak mi asi bude trvat poměrně dlouho se dopracovat k tomu, abych mohla odpovědět „Tohle je čokoláda, která obsahuje přibližně 80% kakaa z Nigérie. Kakao z Nigérie se vyznačuje lehce oříškovou chutí s kyselými podtóny.“
A tak i když mám z páté disciplíny v hlavě trochu guláš, v jednotlivých disciplínách a jejich propojeních vidím velký smysl. Svým způsobem jsem knížkou hrozně nadšená. Mám pocit, že obsahuje všechny oblasti našeho možného seberozvoje, a navíc podává informace věcně, staví na konkrétních případech ze života a obsahuje možnosti, jak konkrétní situace řešit. Myslím si, že každá disciplína sama o sobě by měla mít místo v životě každého z nás. Tímhle místem myslím snahu o jejich hlubší poznání a aplikaci po celý náš život. Docela obdivuji i univerzálnost téhle knížky. Mám pocit, že bych ji mohla doporučit úplně všem lidem, co znám (už jsem to několikrát udělala). Protože ať už pracují kdekoliv, s kýmkoliv a jakkoliv, znalosti z Páté disciplíny tam můžou aplikovat. A hlavně nejde jenom o profesní život. Myslím si, že nejde vytvořit hranice mezi rozvojem naší osobnosti v práci a v osobním životě. Pokud na sobě pracujeme, promítá se to vždycky do všech oblastí našeho života. A tak si říkám, co by se asi stalo, kdybychom tohle učili naše děti? Utopie?
Zdroj: SENGE, Peter M. Pátá disciplína: teorie a praxe učící se organizace. Vydání 1. (reedice). Přeložila Irena GRUSOVÁ. Praha: Management Press, 2016. Knihovna světového managementu. ISBN 978-80-7261-428-8.
