Odvaha nebýt oblíbený, Ičiró Kišimi & Fumitake Koga
Osnova eseje
1. Proč jsem si knihu vybrala?
2. O čem kniha je?
3. Co si z knihy odnáším?
4. Jaké know-how jsem z knihy využila v praxi?
1. Proč jsem si knihu vybrala?
O knize jsem se dozvěděla od Adama Šulce, kterému byla doporučena Václavem Švecem. Vím, že je na světě spousta lidí, kteří si neberou s ostatními servítky a dokážou se upřímně vyjádřit k ostatním, aniž by měli pocit, že je pak člověk nebude mít rád. Já mezi nimi zrovna nejsem. Upřímná určitě jsem, protože nesnáším pomluvy za zády nebo otírání medu kolem pusy. Bohužel už se mi častokrát stalo, že jsem si měla prosadit svůj názor, ale vždy brala ohledy na všechny, ale jen ne na sebe – a toto bych ráda změnila. Ráda bych našla příjemnou alternativu na hranici obou možností – mezi mnou a ostatními. Jak už název knížky asi vypovídá, tak doufám, že mi s tím problémem pomůže.
2. O čem kniha je?
Kniha je psaná formou rozhovoru mezi filozofem a mladíkem. Mladík za filozofem přišel, aby mu vysvětlil pár věcí a filozof mu vše hezky vysvětluje a přirovnává k Adlerově psychologii. Člověk si po chvíli čtení téhle knížky říká, jak všechno dává smysl Je až neuvěřitelný, jak mi to pomohlo si uvědomit, že být oblíbený není žádná výhra. Nebo ne oblíbený, ale je prostě zbytečné se strachovat, pokud se někomu nezalíbíš.
3. Co si z knihy odnáším?
Nikdo nežijeme v objektivním světě, ale ve světě subjektivním, jemuž jsme sami dali význam. Svět, který vidíš ty, je jiný než svět, který vidím já, a nemůžeš ho sdílet s nikým jiným.
V současné chvíli ti svět připadá jako složitý a záhadný chaos, ale když se změníš, svět se ti bude zdát prostý. PROBLÉM NENÍ V TOM, JAKÝ JE SVĚT, ALE JAKÝ JSI TY.
„Následku vždy přichází příčina.“ Neboli jinými slovy: to, kým teď jsem (následek), je určeno minulými událostmi (příčinami).
Pokud se necítíš doopravdy spokojený, je jasný, že současný stav věcí v pořádku není. Musíš postupovat vpřed krůček za krůčkem a nevzdávat to.
Ze svého neštěstí nemůžeš obviňovat minulost ani prostředí, v němž žiješ. A nejde ani o to, že bys byl neschopný. Prostě ti jen chybí odvaha.
Osamělost nevzniká z toho, že jsi sám. Osamělost prožíváš, když máš kolem sebe lidi, ale přitom máš neodbytný pocit, že jsi z jejich společnosti vyloučen. K tomu, abychom se cítili osamělí, potřebujeme druhé lidi. Tím chci říct, že pouze ve společenských kontextech se z člověka stává „jednotlivec“.
Pocity méněcennosti, které nás trápí, nejsou objektivní fakta, ale jen subjektivní interpretace. Podle Adlera má pocity méněcennosti každý. Na pocitech méněcennosti není samo o sobě nic špatného.
Všichni lidé usilují o nadřazenost, to jest touží se zlepšovat. Mají nejrůznější ideály a cíle a směřují k jejich dosažení. Ovšem když se jim ideálu dosáhnout nepodaří, užírají se pocitem nedostatečnosti. Existují například šéfkuchaři, které pocit nedostatečnosti pronásleduje tím úporněji, čím větší mají talent; i když vynikají sebevíc, pořád si opakují: „Ještě nejsem dost dobrý!“ nebo: „Musím své vaření posunout na vyšší úroveň,“ a tak dále.
Adler říká, že usilování o nadřazenost ani pocit méněcennosti nejsou chorobné, jsou to stimulanty normálního, zdravého snažení a růstu. Pokud není používán špatně, může i pocit méněcennosti podporovat úsilí a růst. Člověk se pocitů méněcennosti snaží zbavit a posouvá se stále dopředu. Nikdy ho neuspokojí současná situace – chce se stále rozvíjet, i kdyby to mělo být jen krůček za krůčkem. Chce být šťastnější. S takovýmhle pocitem méněcennosti je vše v naprostém pořádku. Najdou se ale lidé, kteří ztratí odvahu udělat sebemenší krok vpřed a nedokážou přijmout skutečnost, že situaci lze změnit realistickým úsilím. Takoví lidé, místo aby něco udělali, raději se předem vzdají a říkají věci jako: „Stejně na to nemám,“ nebo „I kdybych se snažila, neměla bych šanci.“
Komplex méněcennosti = pojem komplex se vztahuje k normálnímu duševnímu stavu tvořenému komplikovaným souborem emocí a představ, a s pocitem méněcennosti nemá nic společného.
Lidé, kteří se vychloubají před ostatními, ve skutečnosti nemají žádné sebevědomí. Adler jasně říká: „Chlubí se pouze ten, kdo trpí pocity méněcennosti.“ Chlubí se proto, že prožívá silný pocit méněcennosti. Tím víc cítí potřebu se ohánět svou nadřazeností. Má strach, že pokud to neudělá, nikdo ho nepřijme „takového, jaký je“. Jde o plně rozvinutý komplex nadřazenosti.
Pokud člověk postaví své vztahy k lidem na soutěživosti, nepodaří se mu uniknout problémům ve vztazích a nenajde štěstí. Protože na konci soutěže vždy zůstanou vítězové poražení. Když si člověk uvědomuje soutěžení, vítězství a prohry, nezbytně s v něm rozvinou pocity méněcennosti. Neustále se totiž srovnává s ostatními a myslí si: „Tohohle jsem porazil,“ nebo: „S tamtím jsem prohrál.“ Z takových myšlenek se pak rodí komplex méněcennosti a komplex nadřazenosti.
V každé situaci, ať jsi jakkoli pevně přesvědčen o své pravdě, snaž se druhého kvůli tomu nekritizovat. To je vztahová past, do níž padá mnoho lidí. Jakmile je někdo ve vztahu ke druhému přesvědčen „Já mám pravdu!“, už vlastně vstoupil do boje o moc. Spousta lidí se vrhne do boje o moc a snaží se, aby se jim druzí podrobili. A proto také berou „přiznání k chybě“ jako „přiznání k porážce“.
Přiznat chybu, dokázat se omluvit, vystoupit z boje o moc – nic z toho není porážka. Usilování o nadřazenost se nepraktikuje soupeřením s ostatními. Pokud jsme tedy příliš fixovaní na to, jestli vyhráváme, nebo prohráváme, ztrácíme schopnost správně se rozhodovat. Zatemní nám to úsudek a dokážeme vidět jen okamžité vítězství nebo porážku. Potom se vydáváme na nesprávnou cestu. Teprve když svět přestaneš vnímat optikou soupeření, vítězství a proher, teprve pak se můžeš začít napravovat a proměňovat.
Dva cíle lidského chování jsou být soběstačný a žít v harmonii se společností. Potom dva cíle pro duševní nastavení, které toto chování podporuje, jsou vědomí že „jsem schopný“, a vědomí, že „lidé jsou mí přátelé“.
Adler vytvořil tři kategorie mezilidských vztahů, které z těchto procesů vznikají. Označoval je jako „úkoly v oblasti práce“, „úkoly v oblasti přátelství“ a „úkoly v oblasti lásky“, přičemž všechno dohromady to jsou „životní úkoly“.
Pokud je člověk ve vztahu šťastný, je to důvod k oslavě. To je potom láska. Vztahy, kde se lidé navzájem omezují, se nakonec rozpadají. Vztahu, v němž partneři v přítomnosti jeden druhého cítí napětí a dusno, se nedá říkat láska, i kdyby v něm bylo sebevíc vášně. Pokud si ale člověk myslí: „Kdykoli jsem s tímhle člověkem, můžu se chovat úplně uvolněně,“ pak může doopravdy zakoušet lásku. Potom je v klidném a zcela přirozeném stavu, netrpí pocity méněcennosti ani nemá potřebu ohánět se svou nadřazeností. Taková je opravdová láska. Naproti tomu omezování je projevem duševního nastavení, v němž se člověk snaží partnera ovládat, a je založeno na pocitu nedůvěry. Být v přítomnosti někoho, kdo ti nevěří, není přirozené, tak proč by to měl člověk chtít podstupovat, no ne? Jak říká Adler: „Pokud spolu dva lidé chtějí dobře vycházet, musejí spolu zacházet jako rovný s rovným.“
Když člověk očekává uznání od ostatních a zajímá se jen o to, jak ho soudí okolí, skončí to tak, že žije životy druhých. Přílišná snaha o uznání vede k životu, v němž se řídíš očekáváním ostatních, a ti po tobě chtějí, abys byl takový nebo takový. Jinými slovy zahodíš to, kým doopravdy jsi a žiješ životy druhých. Jestliže platí, že nežiješ proto, abys naplnil očekávání druhých, vyplývá z toho, že ani ostatní nežijí proto, aby naplnili tvá. Někdo se možná nechová podle tvých představ, ale nemá smysl se pro to na něj zlobit. Je to jen přirozené.
Co by měl člověk dělat, aby se všem zalíbil? Musí neustále odhadovat, co si druzí myslí, a všem se zavázat věrností. Pokud má kolem sebe deset lidí, musí být loajální ke všem deseti. Když to udělá, na čas se mu podaří dosáhnout cíle a nebude nikdo, kdo by ho neměl rád. Jenže v tomto momentě číhá velký rozpor. Dejme tomu, že člověk tak silně toužil se všem zalíbit, že se zavázal loajalitou všem deseti lidem. To je totéž, jako by politik propadl populismu, začal slibovat nemožné a brát na sebe zodpovědnost za věci, které není v jeho moci ovlivnit. Jeho lži přirozeně zanedlouho vyjdou najevo. Ztratí důvěru lidí a jeho život se stane jedním velkým utrpením. A samozřejmě také stres z neustálého lhaní si vybere svou daň. Pokud člověk žije tak, aby naplnil očekávání druhých, a svěřuje svůj život do jejich rukou, je to životní styl, v němž sám sobě lže, a nakonec lže i lidem kolem sebe.
Mnoho lidí si myslí, že karty ke vztahům drží v ruce ten druhý. Proto si říkají: „Co si asi o mně ten člověk myslí?“ a nakonec žijí tak, že se snaží naplňovat přání ostatních. Pokud ale dokážou pochopit oddělování úkolů, všimnou si, že všechny karty drží oni sami. To je zcela nový způsob myšlení.
Matka, která své dítě chválí větami jako: „Ty jsi můj pomocníček!“ nebo: „To se ti moc povedlo!“ nebo: „Ty jsi ale šikulka!“, mezi ním a sebou bezděčně vytváří hierarchický vztah a vidí dítě jako sobě podřízené. Tenhle hierarchický – vertikální – vztah, který stojí v pozadí pochvaly, symbolizuje i tvůj příklad, tedy výcvik zvířat. Když jedna osoba chválí druhou, cílem je manipulovat někým, kdo je méně schopný než ty. Člověk to nedělá z vděčnosti ani z úcty. Ať už druhé chválíme, nebo káráme, jediný rozdíl je v tom, jestli používáme cukr, nebo bič, ale společným cílem v pozadí je manipulace. Důvodem, proč se Adlerova psychologie staví velmi kriticky k výchově pomocí odměn a trestů, je to, že taková výchova má za cíl dětmi manipulovat.
Přístup založený na povzbuzení – Jde o situaci, kdy člověk zasahuje do úkolů jiných lidí. Takže – proč to dělá? I tady jsou ve hře vertikální vztahy. Člověk do života druhého zasahuje právě proto, že vnímá vztahy jako vertikální a sám sebe vidí coby nadřazeného. Zasahováním se snaží druhého vést požadovaným směrem. Přesvědčil sám sebe, že má pravdu, zatímco ten druhý se mýlí. Zasahování je samozřejmě totéž, co manipulace, to je nad slunce jasnější. Typickým příkladem jsou rodiče, kteří dítě nutí do učení. Možná ze svého pohledu jednají s nejlepšími úmysly, ale v každém případě se dítěti míchají do života a snaží se jím manipulovat, aby šlo směrem, který se líbí jim. Zasahování znamená, že se druhým do úkolů mícháme, že je někam směřujeme větami jako: „Musíš se učit!“ nebo: „Běž na tamtu vysokou školu.“ Pomoc naopak vychází z oddělování úkolů, a tak z horizontálních vztahů. Člověk chápe, že studium je úkol dítěte, a zvažuje, co by pro něj mohl udělat. Konkrétně řečeno – místo toho, aby shora komandoval, že se musí učit, chová se k němu tak, aby získalo sebedůvěru vzít studium do vlastních rukou a postavit se ke svým úkolům čelem. Člověk nemá ani chválit, ani napomínat. V Adlerově psychologii se tomuto typu pomoci založenému na horizontálních vztazích říká „povzbuzení“.
Když dostaneš pochvalu, v zásadě to znamená, že tě někdo druhý posoudil a vyhodnotil, že jsi „dobrý“. Co je dobré a co špatné ale posuzuje podle vlastních kritérií. Pokud ti jde o chválu, budeš se muset přizpůsobit kritériím druhé osoby a nasadit vlastní svobodě otěže. Na druhé straně „děkuji“ člověka nesoudí, je to přímočaré vyjádření vděčnosti. Když člověk slyší slova vděku, ví, že druhému člověku prospěl.
4. Jaké know-how jsem z knihy využila v praxi?
Všechny poznatky a know-how budu zpracovávat postupně. Řekla bych, že mě čeká těžká práce, protože, abych na tomhle zapracovala, tak to nebude jen na lusknutí prstu. Jako první jsem začala s tím, že držím všechny karty ve svých rukou – snažím se naplňovat svá přání a ne přání ostatních. To je pro mě to nejdůležitější uvědomění.
