Jako ATP v eseji jsem si vybrala 3 cvičení, která jsme dělali v rámci kurzu improvizace a na TS na prezentační dovednosti.
Cílem všech vyzkoušených cvičení bylo, zlepšit si neverbální komunikaci, uvědomovat si jaké neverbální znaky vykazujeme a poznat na ostatních znaky neverbální komunikace určující jejich status. Zároveň podpořit vstřícné a otevřené vystupování při prezentaci.
První cvičení
Úkolem našeho cvičení bylo zlepšit naši neverbální komunikaci, zejména ve stoje v klidovém režimu.
Při začínajících aktivitách obvykle stojíme v kroužku a pro zlepšení naši neverbální komunikace, jsme nesměli dávat ruce do kapes, různě je křížit, mít je pouze podél těla. Nohy jsme museli mít mírně rozkročené, stát pevně na obou a zároveń držet hlavu vzpřímenou. Nebyl to pro nás jednoduchý úkol i když se to zprvu tak zdálo. Málokdo to vydržel déle než 2 minuty a pak už se musel nějakým způsobem uvolnit. Na svůj postoj si od té doby vždy dávám pozor a snažím se stát rovně, nekřížit nohy ani ruce. Řekla bych, že od té doby se mé vystopovaní rapidně zlepšilo.
Druhé cvičení
Dalším cvičení, které jsme dělali bylo s cílem zlepšit oční kontakt.
Cvičení probíhalo následovně, postavili jsme se do kruhu a jeden z nás šel do prostřed. V časovém úseku dvou minut jsme měli vyprávět libovolný příběh a zároveň udržovat oční kontakt se všemi v kruhu. Trik spočíval v tom, že každý posluchač měl zvednuté ruce nad hlavu a postupně je od posledního očního kontaktu s vypravěčem dával dolů. Vypravěč se tedy při svém vyprávění musel otáčet a dívat se jednotlivým posluchač v kruhu přímo do očí, aby udržel jejich ruce zvednuté. Pokud někoho dlouho vynechal, ruce mu klesly a vypadl tím z kola ven. Po časovém úseku dvou minut se pak ukázalo kolik lidí svým navázáním očního kontaktu vyřadil.
S navazováním očního kontaktu mám i přesto stále problém. Pomáhá mi zrcadlení protějšku, takže je pro mě lepší být ve společnosti lidí, kteří oční kontakt zvládají lépe a mě to tak nutí ho navazovat taky.
Třetí cvičení
Posledním cvičením, které jsme dělali bylo poznávání statusu člověka, podle jeho neverbální komunikace.
Byla nám přidělena čísla od 1-10, která určovala náš společenský statut. 1- byl nejnižší a 10 byl nejvyšší. Měli jsme v průběhu asi 3 minut chodit po místnosti a každý se měl chovat dle svého čísla. Nesmělo se mluvit a svá čísla jsme navzájem neznali. Po uběhnutí času jsme měli odhadnout kdo měl jaké číslo. Bylo znát, že pro lidi, kterým byl přidělej jiný spol. status, bylo těžší hrát si na něco jiného a bylo to pro ně nepřirozené. Sami jsme si pak mohli nastavit zrcadlo a zjisit jak je pro nás přirozené se chovat a jaké číslo bychom si dali normálně. Ukázalo se to např. na situacích kdy se někdo někomu musel vyhnout aby do něj nevrazil. Celkově jsme dokázali status odhadnout s přesností na 3 čísla. Došli jsme k uvědomění jak silnou roli hraje sebevědomí na neverbální komunikace a jak lehce se naše řeč těla dá vědomě změnit.
Tohle cvičení bylo asi nejtěžší ze všech a krásně mi ukázalo, jak sebevědomí dokáže zahýbat s naší řečí těla. Jelikož mi byl přidělen nejvyšší status a mně to „nešlo přes tělo“ a málo kdo mě odhadl dobře. Takže aspoň vím, že normálně je pro mě přirozenější chovat se podle nižšího statusu.
-----------------------------------------------------------------------------
Mimo cvičení na sobě více pozoruji jak se moje tělo chová v různých okolnostech a jak podvědomě reaguju na konkrétní situace. Čeho si všímám na ostatních je když se snaží ovlivnit svoji řeč těla – zejména u prezentování. Všichni tak nějak tušíme co bychom měli dělat a je znát když to člověk ještě nemá „v sobě“ a pouze se drží pravidel. Nepřirozeně chodí po pódiu drží ruce v pase – ale poněkud strnule a ne plynně. Avšak všechny tyhle věci jsou o cviku, než se člověk v tom začne cítit dobře.
Řeč těla je hodně zajímavá discilplína, která nám o člověku dokáže hodně prozradit.
