Většinu svého života zápasím s neschopností užívat si přítomného okamžiku. Buďto se nimrám v tom, co se stalo, nebo si představuji, jakou budoucnost bych chtěl, a co pro to musím udělat. Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem na koncertě svého oblíbeného interpreta a místo toho, abych si ten moment užívat, uvažuji nad tím, že za půl hodiny bude tento moment pryč a já zas budu čekat na nějaké další vzrušení. Esoterické knihy většinou nečtu, ale tato mě svým názvem na první pohled zaujala a já si řekl, že mi to nemůže ublížit. A naopak jsem rád, že jsem jí četl. Došel jsem k některým uvědoměním, které by mi mohly udělat život šťastnější. Tyto poučky si většinou nepamatuji dlouhodobě, ale podvědomě z toho vždy něco zůstane.
Pro začátek je dobré brát svou mysl jako nástroj, neztotožňovat se s ní plně. Stejně jako ne na základě každé myšlenky konáme, neměli bychom se brát se svojí myslí za stejnou entitu. Naopak, když se rozdělíme na entity dvě, ta, která uvažuje, a ta, která to uvažování pozoruje a poté rozhoduje a jedná, získáme určitou míru rezervovanosti, nadhledu, které nám umožní jednat více v souladu s tím co opravdu chceme a co je pro nás dobré.
Stejně jako pozorujeme své myšlenky, lze pozorovat i své emoce. Emoce nám ukazují stav mysli v přítomném okamžiku, říkají nám, co je pro nás důležité. A to je třeba brát v potaz. Stejně jako s myšlenkami se ale podle nich nemusíme řídit.
Jediný moment, ve kterém existujeme je přítomnost. Minulost je pouze minulostí a na přítomnost již nemá vliv. Budoucnost je něco, co neexistuje. Je to pouze představa, očekávání. Když si toto uvědomíme, nezbývá nám nic jiného než existovat v přítomnosti. Minulost nás může naplňovat lítostí, pýchou, ale tyto pocity jsou zbytečné, když se vztahují k něčemu, co už je pryč. Budoucnost nám dává naději na lepší zítřky, nebo způsobuje úzkost z očekávání negativního, ale tyto pocity se týkají něčeho, co neexistuje, proto jsou taky zbytečné.
Čas můžeme také využívat jako nástroj. Minulost je plná zkušeností a budoucnost je něco, co je třeba plánovat. Nesmíme se jimi ale nechat pohltit. Využít je k řešení praktických problémů a pak je zase nechat být.
V přítomnosti neexistují žádné problémy, protože každou situaci lze buďto vyřešit, nebo přijmout tak, jak je. Problémy jsou pouze v minulosti a budoucnosti. Musíme se vzdát toho, že stále na něco čekáme, že až si pořídíme tohle, nebo budeme uděláme tamto, tak budeme konečně spokojení. Jediné, co máme je přítomnost a do té je třeba se vrátit.
Přítomnost můžeme prožívat vědomě a nevědomě, když ji vnímáme vědomě, žijeme skutečně okamžikem, vnímáme každou drobnost, jsme šťastní. Když jí prožíváme nevědomě, necháváme si ji proplouvat mezi prsty, protože se příliš zaměřujeme na minulost nebo budoucnost.
Bolest je určitou formou rezistence proti existenci, když přijmeme to, co je, bolest zmizí. To se týká minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Je na nás, jestli utrpení přetransformujeme do vědomí, brát každou zkušenost, i negativní, pouze jako zkušenost, ze které se lze poučit, nebo se necháme negativitou pohltit.
ATP:
Představa, že se budu plně soustředit na přítomnost je moc hezká, ale realita bude náročnější, naštěstí mám nyní v hlavě tyto uvědomění a tím i nástroj, jak se z přílišného uvažování vyseknout. Nejpodstatnější je ale pro mě náhled na uvažování a emoce jako nástroje. Je osvobozující si uvědomit, že člověk nemusí jednat impulzivně na základě každé emoce a každé myšlenky. Ke kvalitním rozhodnutím je třeba nechat si čas na uvažování, a čím více to budu praktikovat, tím přirozenější a rychlejší to bude.
