Malý princ, Antoine de Saint-Exupéry
Jako malá jsem tuto knihu nikdy nečetla a vždy jsem o ní slyšela spoustu lidí mluvit. Mně jako malé holčičce dospěláci radili „Přečti si ji, až budeš starší, pak ti teprve dojde pár věcí“. Nevím, jestli je to tím, že jsem si knihu nepřečetla, neviděla k ní ilustrace nebo, že jsem ji poslouchala jako audioknihu s plnou hlavou myšlenek, opřená s hlavou o sklo v městské dopravě, ale kniha mě zase tolik neoslovila.
Příběh začíná vyprávěním pilota, který havaroval na poušti. Na poušti se setkává s Malým princem. Ten pilotovi vypráví o planetách, které všechny navštívil a jaké obyvatele na nic potkal. Vypráví, jak poznal Krále, Domýšlivce, Pijana, Byznysmena, Zeměpisce. Poslední planeta byla Země. Na zemi se setkává s hadem, nalezne tisíce růží, skamarádí se s liškou, kterou si ochočí. Malý princ byl zklamaný, když uviděl na planetě Zemi tisíce růží a v tu chvíli si uvědomil, že jeho růže na planetce B612 není jediná na světě. Byl také nahněvaný, že ho růže využívala a hrála si s jeho city. Jenže časem zjišťuje, že nezáleží na tom, zda je růže jediná. On jí věnoval svůj čas, zaléval ji, chránil ji, a tím je jeho růže jedinečná.
Příběh končí tak, že je Malý princ uštknut hadem. Záhadně mizí, tak jako se objevil.
Nejvíce se mi líbila poznámka „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité je očím neviditelné.“
Napsat tuto esej bylo hodně těžké, i poslouchat audioknihu pro mě bylo těžké. Co si z této knihy odnáším?
Uvědomuji si, že každý člověk má nějakou svou vlastnost, která nemusí vyhovovat všem. Ráda bych se naučila s tímhle pracovat, neodsuzovat lidi kolem sebe, jednat s lidmi na jakékoli úrovni. Neměla bych ani po lidech chtít, aby se měnili, jsou prostě takoví, jací jsou, a to bych měla přijmout. Nemohu po nich přeci chtít něco, co nemohou nabídnout.
Uvědomuji si díky roli byznysmena, že práce a hnaní se za úspěchem není vše po čem v životě toužím. Chci si život užít na plné obrátky, proto se nevyplatí stále jen pracovat, honit se za penězi a stresovat se každou blbostí.
A to nejdůležitější, co mi utkvělo v hlavě je, že jsem strůjce svého života. Cokoli v životě udělám, jsem za to zodpovědná já. Když udělám nějakou chybu, je zbytečné to na někoho svádět, vždy je chyba i na mé straně. Jsem zodpovědná za to, jakým směrem půjdu, jak v práci, v tanci nebo v Tiimi. Když budu číst knihy a vzdělávat se, zkoušet si věci v praxi, využívat příležitostí, které mi Tiimi dává. Bůh ví, kam to v životě dotáhnu a co všechno si z Tiimi odnesu.
Důležité je vždy začít hlavně u sebe. Od toho se to vždy odvíjí.
