Jung

Esej na knihu

Vybrané spisy C. G. Junga

Verena Kast, Ingrid Riedel

Jung byl původně žákem a spolupracovníkem Freuda. Freud založil psychologický směr zvaný psychoanalýza v rámci něhož popsal tři stránky osobnosti člověka: id, ego a superego. Id je stránka, která se zaměřuje na uspokojování našich pudů. Jejím cílem je docílit slasti. Ego neboli „já“ je takový mezičlánek zaměřený na realitu, vnímání osobní identity a vyrovnávání id a superega. Superego je v podstatě naše morálka nebo svědomí. Působí vědomě i nevědomě a je dáno působením výchovy a společnosti. Tohle je sice opravdový povrch Freudova učení, ale myslím, že se z toho dá docela dobře vidět, proč se Jung rozhodl jít vlastní cestou a odklonit se od Freudových teorií. Jung věřil v to, že lidské nevědomí se neskládá pouze z potlačených sexuálních pudů.

…a tak postupem času založil analytickou psychologii. A taky o ní přednášel. A jedna z jeho několika přednášek na tohle téma je obsahem této knihy. Už jsem zmínila, že Jung vnímal nevědomí mnohem komplexněji, než jak je popisováno ve Freudových teoriích. Pojďme se ale nejdřív podívat na Jungovo pojetí vědomí.

Jak Jung vnímá lidské vědomí?

·      Jako vztah psychických faktů k já (naše já vzniká uvědomováním si svého těla, své existence a z dat naší paměti)

·      Věci se mohou velmi lišit od toho, jak je naše vědomí vidí

·      Nikdy nemůžeme mít obraz celosti, protože naše vědomí je příliš úzké

·      Uvědomovat si unavuje :)))

·      Máme 4 funkce vědomí: myšlení, cítění, vnímání a intuici

Nejsem si teď úplně jistá, jestli tyhle body můžu nazvat jako Jungovo vnímání lidského vědomí. Možná spíš jeho myšlenky na toto téma, abych byla co nejvíc korektní. Co mě z téhle oblasti asi nejvíc zaujalo jsou 4 funkce vědomí. Když to zkusím trochu zjednodušit a popsat po svém, tak bych je rozdělila do dvou skupin. Myšlení a cítění by bylo v první skupině a vnímání a intuice v té druhé. A každý z nás má z každé z těchto dvou skupin rozvinutou a dominantní jednu funkci. To znamená, že pokud má Pepča dominantní myšlení, úroveň cítění jde zákonitě dolů. Cítění je v tomto případě funkcí méněcennou. Jak přesně popisuje Jung: „Vyplývá to z faktu, že když myslíte, musíte vyloučit cítění, právě tak jako když cítíte, musíte vyloučit myšlení. Jestliže myslíte, necháte citové hodnoty stranou, protože cítění nejvýše rozruší vaše myšlenky. Na druhé straně lidé, kteří se řídí hodnotami cítění, nechávají myšlenky stranou a dobře dělají, poněvadž tyto dvě funkce jsou navzájem protikladné.“ Hodně mi to připomíná nás v každodenním životě. Když nevíme, jak se rozhodnout, když hodnotíme nějakou situaci. Často zkoumáme, co si o ní myslíme a jak se cítíme. Pak se nemůžeme rozhodnout a připadá nám skoro nemožné udělat „správné“ rozhodnutí, protože se plácáme mezi cítěním a myšlením. Pokud tedy věříme Jungově teorii, měli bychom si vybrat jedno nebo druhé a na základě toho učinit rozhodnutí. Co nám to může zjednodušit je fakt, že každý z nás má blíž k jedné z funkcí, tím pádem z naší podstaty vychází předpoklad, že když využijeme tuto funkci při rozhodování, je velká šance, že s rozhodnutím budeme spokojeni. Zajímavý fakt je, že funkce, kterou nemáme dominantní (tedy kterou máme nediferencovanou) má v podstatě archaický ráz a můžeme se stát její obětí. Když jsme například citový typ a dostaneme se do situace, kdy ztratíme svou přirozenost, můžou nás tzv. „ovládnout“ naše myšlenky. Ty se pak totiž projevují nutkavým způsobem a nemůžeme se jich zbavit. Stejně tak je to u člověka, který má diferencované myšlení. Může se dostat do situace, kdy je zmítán svými emocemi. Jung říká „Když zkoumáte soukromý život profesorů, je to velmi zajímavé studium. Chcete-li být plně informováni o tom, jak se takový intelektuál chová doma, zeptejte se jeho ženy a ta vám bude moci vyprávět věci!“ A tak když přijde na myslící typy, cítí se se komfortně, když nad věcmi přemýšlí, protože myšlenky mohou ovládat vůlí a mají je pod kontrolou. Bojí se pocitů, protože ty je mohou ovládnout. A stejně je to zase naopak. Citový typ se jednoduše stane posedlý myšlenkou.

Je důležité poznamenat že cítění, stejně tak jako myšlení je racionální funkcí. Základní rozdíl mezi cítěním a emocemi je to, že emoce vychází z nějakého afektu a jsou vždy doprovázeny fyzickými projevy. Cítění nikoliv.

Když se podíváme na další dvě funkce, tedy vnímání a intuici, fungují v podstatě stejně jako myšlení vs. cítění. „Vnímání nám říká, že něco je. Myšlení nám říká, co ta věc je, cítění nám říká, jakou to má pro nás hodnotu. Tak co by tady ještě mohlo být? Intuice je funkce, kterou vidíte za roh, což ve skutečnosti nemůžete udělat, ale ona to udělá za vás a vy jí důvěřujete. Intuice je určitý druh vnímání, které nejde přes smysly, ale jde cestou nevědomí.“

Přesně na této teorii je založen test 16 osobností, který jsme si každý u nás v týmu Aconditor dělali. https://www.16personalities.com/

Tohle byly ektopsychické funkce vědomí, které podporují náš kontakt s okolím. Existují ještě funkce endopsychické. To jsou věci, které se nachází tzv. pod já. „Znamená to, že část naší osobnosti je vždy ještě nevědomá, je to ona část, která stále ještě vzniká, vyvíjí se; jsme nedokončení, pořád rosteme a měníme se. Ale ta budoucí osobnost, kterou máme být za rok, je již zde, jenomže je zatím ještě ve stínu.“ První endopsychická funkce je paměť. To je schopnost reprodukovat nevědomé obsahy. Je to první funkce, kterou můžeme rozlišit mezi našim vědomím a obsahy, které nejsou právě v dohledu. Další funkcí jsou subjektivní komponenty vědomých funkcí. Jsou to naše subjektivní reakce na okolí a lidi kolem nás. Na jakýkoli objekt máme nějaké subjektivní reakce. Podle Junga je to naše stinná stránka, kterou obvykle nechceme vidět. „Obvykle jsou druhem dispozice reagovat určitým způsobem a obvykle tato dispozice není vůbec příznivá.“ Třetí funkcí jsou emoce a afekty. Vlastně emoce není podle Junga funkcí, nýbrž pouze událostí, protože když prožíváme emoci, jsme od svého já odhozeni stranou a ovládáni emocí. Čtvrtým endopsychickým faktorem je invaze. Je to stav, ve kterém je člověk ovládnut svým nevědomím a ztratí vědomou kontrolu. Často se objevují u lidí, co mají nějakou neurózu, ale stát se můžou každému z nás, i když výjimečně.

Tohle by byl základ našich vědomých funkcí. Další část našeho psyché tvoří nevědomí. Jak ho vnímá Jung?

Nevědomí podle Junga:

·      Cokoliv, co o něm můžeme říct je to, co nám o něm říká vědomí

·      Nevíme, jak daleko sahá jeho vláda

·      Dostáváme se k němu prostřednictvím endopsychických funkcí, těch funkcí, které nejsou ovládány vůlí

·      Nejhlubší vrstva, kam můžeme při našem zkoumání nevědomí dosáhnout, je vrstva, kde už člověk není rozlišitelný jedinec, ale kde se jeho psyché rozšiřuje a noří do psyché lidstva (nevědomí lidstva)

První třídu nevědomí tvoří tzv. osobní nevědomí. Tam patří například produkty instinktivních procesů, zapomenuté nebo vytěsněné obsahy a tvůrčí obsahy. Tato vrstva je tvořena osobními prvky, které spoluutvářejí osobnost. Někdo si je dokonce může pamatovat, tedy být si jich vědom a mít je na vědomé úrovni. Další třídu tvoří tzv. kolektivní nevědomí. Tyto prvky lidské osobnosti nejsou individuální a nepatří žádné jednotlivé psyché, ale lidstvu obecně. Jung studoval jejich povahu a přesvědčil se, že nejsou způsobené dědičností. Jednotlivé prvky kolektivního nevědomí nazval archetypy. Jedná se především o motivy neosobního, mytologického charakteru. „Naše psyché má svou historii stejně jako naše tělo. Můžete se stejně tak divit, že člověk má například slepé střevo. Ví o tom, že by měl mít slepé střevo? Prostě se s ním narodí. Miliony lidí nevědí, že mají brzlík, ale mají ho. Nevědí, že v určitých částech své anatomie patří k druhu ryb, ale přece je tomu tak. Naše nevědomí – stejně jako naše tělo – je skladištěm reliktů a vzpomínek z minulosti. Studium struktury kolektivního nevědomí by odhalilo stejné objevy, jaké uděláte ve srovnávací anatomii.“ Nevím, jak líp to vysvětlit nebo kterou Jungovu citaci vybrat. On sám neuvádí žádnou konkrétnější definici, spíš se na tohle téma hodně rozpovídal a uváděl jednotlivé příklady symbolismu a archetypů z praxe, tak aby posluchač líp pochopil rozdíl mezi osobním a kolektivním nevědomím. Jak velkou má tohle souvislost s archetypy z marketingu? Když známe tuto teorii a víme, že kolektivní nevědomí a archetypy jsou neodmyslitelnou součástí nás všech, může nám to pomoct lépe pochopit jejich význam. Protože tím pádem marketingové archetypy nejsou jenom něco k čemu se lidé rádi připodobňují, protože to s nimi „nějak“ rezonuje, ale působí to přímo na jejich nevědomí. Často se mluví o tom, že reklama působí na naše emoce a že většina našich nákupů vůbec nevychází z racionální úvahy. Pokud souhlasíme s Jungovou teorií kolektivního nevědomí, musíme uznat, že to není jenom o emocích, ale že marketingové techniky mají hlubší základ a míří přímo na naše nevědomí.

„Nejhlubší vrstva, kam můžeme při našem zkoumání nevědomí dosáhnout, je vrstva, kde už člověk není rozlišitelný jedinec, ale kde se jeho psyché rozšiřuje a noří do psyché lidstva – ne do vědomí, ale nevědomí lidstva, kde jsme všichni stejní.“

Tohle mi přijde jako základ Jungových teorií. Pochopila jsem díky tomu víc do hloubky, jak naše psyché funguje a operuje v každodenním životě. Vnímám to jako důležitou znalost jednak do osobního života, ale taky do podnikání. Podnikání totiž děláme pro zákazníky, kteří jsou v první řadě lidé. A pochopit jejich psychické procesy může být zásadní pro vhodně zvolenou komunikaci a marketing. Jung se zabýval do hloubky i spoustou dalších věcí. Velká část jeho přednášek v knížce je věnovaná snům a psychoterapii. To jsou podle mě hodně zajímavé věci, ale tematicky trochu bokem, tak jsem se rozhodla je v eseji tolik nerozebírat. Vybrala jsem ještě několik úryvků, které mě hodně zaujaly.

Komplexy

„Komplex je shluk asociací – určitý druh obrazu více nebo méně složité psychologické povahy – někdy má traumatický charakter, někdy jen prostě bolestivý a velmi citově zabarvený charakter. Vše, co je citově zabarvené, se poněkud obtížně zvládá.“

„Komplexy jsou autonomní skupiny asociací, jež mají tendenci se samy pohybovat, žít svůj vlastní život mimo naše úmysly. Myslím si, že naše osobní nevědomí, jakož i kolektivní nevědomí sestává z neurčitého, protože je neznámého množství komplexů nebo fragmentárních osobností.“

-         Tohle mi přijde jako dobré rozšíření mentálních modelů. Myslím si, že naše mentální modely se často sestávají z komplexů.

Něco málo o snech

„Pravděpodobně sníme celou dobu, i když si toho během dne nejsme vědomi, protože vědomí je příliš jasné, ale v noci mohou sny prorazit a stanou se neviditelnými.“

„Když má někdo sen o tom, že přišel pozdě, že mu v cestě stojí stovky překážek, je to přesně totéž, jako když je někdo v takové situaci ve skutečnosti, když je kvůli něčemu nervózní. Je nervózní, protože vůči vědomému úmyslu existuje nevědomý odpor. Nejvíc iritující na tom je, že vědomě něco velmi chcete a neviditelný ďábel proti tomu stále pracuje, a samozřejmě ten ďábel jste také vy.“

-         Přijde mi docela paradoxní, že to, co chceme, je často v rozporu s námi samými. Jak se v tomhle ale vyznat? Jak poznáme, že tlačíme něco na sílu a je to něco, co s námi podvědomě nesouzní? Jak to rozpoznáme třeba od emocí, které prožíváme určité období, které, i když jsou velmi intenzivní, často nejsou odrazem reality a brání nám v jejím celistvém uchopení? Takže, když například nemůžu něčeho dosáhnout, jak poznám, jestli se mám vydat na jinou cestu nebo vytrvat?

„Vždycky říkám, že naše psychologie má za sebou dlouhý ještěrovitý ocas, jmenovitě celou historii naší rodiny, našeho národa, Evropy a světa vůbec. Jsme stále lidé a neměli bychom nikdy zapomínat na to, že neseme celou tíhu toho, že jsme jen lidé.“

-         V dnešní uspěchané době, se společenskými hodnotami jako úspěch a neustálý růst, na tohle moc často nemyslíme. Tohle se dá ale vnímat i pozitivně. A to tak, že nejsme sami odtržení od zbytku světa, ale naopak jsme jeho součástí víc, než si myslíme. A když to dokážeme přijmout a částečně se tomu podřídit, můžeme z toho i těžit.

„Ale nezapomeňte, že když tvrdíte, že věc je nerozumná, že ji asi nechápete, protože nejste Bůh; naopak, jste omylný lidský tvor s velmi omezenou psyché“

„Příroda nedělá žádné chyby. Správný a špatný jsou lidské kategorie.“

-         Hodně často se mi vrací několikrát vyhejťená věta od Honzy ze Sklenářky. Nedovolím si ho citovat, protože si přesné znění nepamatuju. Význam ale jo. Bylo to něco jako, že všechno je pravda. Pokud bereme v potaz, že realita, jak ji známe my, je do určité míry výtvorem nás samých a že v rámci naší podstaty je všechno neutrální, musím s jeho tvrzením souhlasit. Je i vědecky dokázané, že když něčemu bezmezně věříme, realita se nám přizpůsobí.

„Mou zásadou je: Nebuďte probůh dokonalí, ale snažte se být za každou cenu úplní, ať to znamená cokoliv.“

-         Napadá mě hezké filozofické téma na dialog. Co pro vás znamená být úplní? Není to zrovna byznysové téma, tak to mi u nás asi neprojde. :)

„Získáme prospěch a psychologický vývoj jen tehdy, když přijímáme sami sebe takové, jací jsme, a tím, že jsme natolik opravdoví, že žijeme životy, které nám byly svěřeny. Naše hříchy, chyby a omyly jsou pro nás potřebné, jinak jsme připraveni o nejcennější popudy k vývoji.“

-         Kolik uděláš chyb, tolikrát jsi člověkem?

A další body, co mi přišly zajímavé ve vztahu k našemu seberozvoji a seberealizaci:

„Vypozoroval jsem totiž, že život zaměřený na cíl je všeobecně lepší, bohatší a zdravější než život bezcílný a že je lepší jít s časem kupředu než jít proti času zpět.“

„Živnou půdou duše je přirozený život. Kdo se jím nedá vést, zůstane viset ve vzduchu a ustrne. Proto taková spousta lidí ve zralém věku zkostnatí, hledí zpět a lpí na minulosti s tajnou hrůzou ze smrti v srdci.“

„Nechtít svůj životní vrchol je totéž jako nechtít svůj konec. Obojí znamená nechtít žít. Nechtít žít znamená totéž, co nechtít zemřít. Vznikání a zanikání je táž křivka.“

„Neboť je právě tak neurotické nezaměřovat se na smrt jako na cíl, jako v mládí potlačovat fantazie, které se zabývají budoucností.“

Asi k tomu nemám co dodat. Jsou to myšlenky, které mluví samy za sebe. Co mě ale fascinuje je to, že Jung je natolik uznávaným psychologem a přitom spoustu z jeho teorií by mnoho z nás označilo za ezo. Jsem vděčná, že se mi knížka dostala do ruky a že jsem se s Jungem mohla seznámit. Jeho teorie jsou podle mě zásadní pro pochopení lidského psyché.