Tuto knihu jsem četl na konci léta jako jakousi přípravu k dalšímu roku s lidmi v TAP. Říkal jsem si, že nás čeká hodně klíčových rozhovorů, protože situace mezi členy byla celkem napjatá a blížily se důležité úkony typu likvidace družstva atd.
Kniha se opět točí kolem emocí, které v nás dost často převládají. Sám sobě si dost často říkám, že jsem svým největším nepřítelem, protože jsem velice emocionální a občas nedokážu udržet dvé emoce na uzdě a řeknu něco, čeho pak lituji nebo něco, co ublíží druhé osobě.
Autoři knihy provedli zajímavý výzkum mezi zaměstnanci, kdy zjistili, koho zaměstnanci poslouchají, kdo na ně má pak vliv. S názorovými vůdci pak měli setkání a pozorovali je.
Zaujaly mě rozhodovací metody a to především, protože si myslím, že je nesmírně důležité jim v týmu rozumět, aby byly správně převedeny do praxe.
V knize je dále představena pro mě nová metoda state, která nám nabízí jakýsi postup pro naše sdělení. Jako hlavní si z této metody odnáším, že by se nemělo skákat k unáhleným závěrům.
Co se mi zpětně spojuje s dalšími knížkami je zase empatie a neustála snaha o porozumění druhým, protože to je cestou ke správně zvládnutému kritickému rozhovoru.
Závěr a atp.
Upřímně se přiznám, že kniha mě moc nenadchla a ke konci jsem ji už četl spíše abych ji dočetl a napsal esej, ke který jsem se stejně dokopal o půl roku později. Odnáším si z toho zase zamyšlení o empatii a taky podstatu toho nedělat předběžné závěry. Samozřejmě se tam vyskytovala spousta dalších věcí a tipů, ale přiznám se, že ne všechny jsem si zapsal do své myšlenkový mapy.
