Není to tak dávno, co jsem měla o marketingu dosti mlhavou představu. Pamatuju si, že mi Janča jednou v Tiimi říkala, že nevíme, co všechno marketing vlastně obnáší. A měla pravdu. Teda za ostatní mluvit nemůžu, ale já jsem to rozhodně nevěděla a trochu jsem marketing odsoudila. To jsem ale nevěděla, že marketing v projektech děláme všichni, ať už o tom víme nebo ne. Protože už jenom to, že o projektu někomu povím a jakým způsobem to udělám, je marketing. A tak jsem moc ráda, že jsem jednou v knihkupectví narazila na tuhle tenkou knížku, která mě zaujala svým názvem a přišlo mi, že aspoň nějaký základ z toho marketingu by mi mohla dát, a že mě někde vzadu v mysli už nebude otravovat, že o tom pořád skoro nic nevím.
A pak mi v průběhu čtení začalo docházet, že marketing je skoro všechno, co v projektu děláme. Od toho, jakým způsobem se svými zákazníky komunikujeme, přes náš finanční plán až po vzhled naší kanceláře a nás samotných. A tak tou často pronášenou větou – „mě marketing nezajímá a nechci ho dělat“ – jdeme sami proti sobě.
Naše produkty a služby děláme pro lidi. A ti si je od nás koupí, pokud jim přinesou nějakou hodnotu. Musíme si uvědomit, že u podnikání nejde o nás a o to, co nám přijde skvělý, revoluční a sexy. Musí to tak připadat zákazníkům. Pan Toman v knížce vysvětluje, že posláním podnikání je služba bližním. Zní to sice hodně altruisticky, ale když si uvědomíme, že pro úspěch našeho podnikání je klíčové řešit problém našeho zákazníka, je to tak. Když vytvoříme produkt, který nikomu problém neřeší, ztrácíme čas a nepřinášíme žádnou novou hodnotu. Navíc to ale znamená, že ignorujeme naše potenciální zákazníky, protože o nich očividně nic nevíme. Děláme to pak možná tak pro sebe a přijde mi najednou neskutečně zcestný dělat něco a tvrdit, že je to pro tyhle a tyhle zákazníky, když ani nevíme, jestli to chtějí. Není to na hlavu?
Většinou když píšu esej, tak se mi stane, že se na sebe naštvu, protože zjistím, že to řešení leží celou dobu přede mnou. Čím dál víc si uvědomuju, jak moc důležitý je opustit svoji komfortní zónu a svoje jistoty a jít prostě do světa a zjistit, co ti lidi teda chtějí. Místo toho, abych vymýšlela, jak zajímavě oslovím zákazníky s našim produktem. Já přece ani nevím, jestli to chtějí. To pak hezký oslovení můžu vymýšlet do alelůja.
Typickou vlastností lidí je vyhýbat se tomu, co je jim nepříjemný. A my nechceme slyšet, že náš nápad stojí za nic. A že ho nikdo nechce. A tak to radši neděláme a místo toho pracujeme na něčem, kde je velká pravděpodobnost, že to za pár měsíců zabalíme, protože nám to prostě nevýjde. (Aha. Jakto? :)) A pak můžeme přemýšlet, co jsme udělali špatně a divit se. A nebo se možná ani nedivit, ale být frustrovaní z toho, kolik času jsme tím zbytečně strávili. A třeba stačilo málo. Třeba bylo potřeba ten produkt jenom trochu změnit a na naší cestě jít trochu víc do prava (nebo do leva).
No každopádně, pan Toman se ve své knížce věnuje tomu, jak musí mít podnikatel pořád oči na šťopkách a jak komplexní péče o zákazníka vlastně je. Jak ho musíme pořád poslouchat a být trpěliví. Jak důležitý je hledat řešení a zůstat otevření možnostem. Jak naše podnikání může zabít, když se uchýlíme k popření zájmů zákazníků, protože nám dochází trpělivost. Jak nejlepší reklama, kterou máme je kvalitně odvedená služba a upřímná snaha vyjít zákazníkovi vstříc.
V nejbližší době chci aplikovat metodu TOC – teorii omezení. Je založená na hledání toho nejslabšího místa našeho podnikání. Tomu dáme prioritu, před vším ostatním. Až ve chvíli, kdy ho vyřešíme, posouváme se dál. Pomůže nám to nezasahovat tam, kde je to pro nás nejjednodušší, ale tam, kde je to nejvíc potřeba.
Na závěr své eseje chci říct, že je opravdu hodně důležitý psát esej hned potom, co přečtu knížku. Protože až teď když jsem knížku po pár měsících vzala znovu do ruky, abych esej napsala, jsem došla k výše popsaným závěrům. Jedna věc je knížku přečíst, druhá věc je si ji shrnout a zhodnotit, co mi přinesla. Je to vlastně takový AAR na knížku. U AARka si taky uvědomíme spoustu věcí, co bysme si bez toho zastavení a zamyšlení neuvědomili. A to se mi pojí s další věcí – jak důležitý je v životě se zastavovat a vstřebávat věci, co se nám dějou. Jenom tak z nich můžeme vytěžit nejvíc (a nejvíc si je užít)!
P.S.: Miloš Toman má Linkedin a popřál mi tam k narozkám zrovna v den, kdy jsem dočetla Inuitivní marketing. Náhoda?
