Kniha Nastavení mysli pojednává o přesvědčení jakožto hodnotě, která má zásadní vliv na vývoj našeho života. Autorka popisuje dva typy myšlení: Fixní a růstové. Fixní myšlení se bojí chyb, považuje schopnosti za dané a neměnné. Růstové myšlení bere chyby jako příležitost se učit a věří, že je možné své schopnosti rozvíjet. Benefity růstového myšlení autorka ilustruje na řadě příběhů úspěšných lidí ve svém oboru, kteří šli houževnatě za svým cílem a dokázali překonat velké překážky. Osobně mi tento formát příliš nevyhovoval. Příběhy mají stále stejnou kostru, takže je vám hned jasné, kam příběh směřuje.
Jedno z důležitých uvědomění, ke kterému mě kniha přivedla je, že člověk nemá buď fixní, nebo růstové myšlení. Právě tahle představa mě brzdila v tom jak jsem o nastavení mysli přemýšlel. Nevěděl jsem, k jakému z nich se zařadit, a tak ani to v čem přesně bych se mohl posunout, jestli bych se měl soustředit na to, jak odbourat fixní nastavení, nebo jestli zlepšovat své růstové myšlení. Z knihy vyplývá, že člověk disponuje oběma typy najednou, záleží v jaké situaci je. Tudíž nejde ani tak o to se ve svém životě kompletně zbavit fixního nastavení a nahradit ho růstovým, ale spíše být schopný odhalit v jakých situacích by mě potenciálně mohlo brzdit nebo brzdí.
Celkově bych řekl, že odhalení vlastního fixního myšlení je to nejdůležitější. Protože pak si prostě uvědomím, že mohu být daleko víc než jen ego pičus (sory to slovo jo). Ale lehce se pohádka vypravuje, těžko se leze z pece.
V knize je popsaný strach z úsilí jako jeden z fixních modelů a obávám se, že jím trpím! Nechci se snažit, protože by to znamenalo, že mi daná činnost nejde. Zajímavé je, že tento pocit mám jen u činností, u kterých si myslím, že bych je měl umět – moji rodiče jsou herci, a tak bych i já měl být schopen této profese. Nedávno jsem se zamyslel nad další školou, kterou budu studovat po Tiimi a DAMU mi přijde jako jedna ze zábavných možností, kdybych se pro ni rozhodl, já a moje ego budeme hodně bojovat s fixním myšlením, musel bych se začít snažit… Vtipný je, že mi mamka řekla, že bych přijímací řízení velmi pravděpodobně nedal, a tak na tom nemusím pálit čas. Třeba neumím vůbec zpívat, což je fakt. A teď teda (kurva) nevím, jestli jsem zafixovanej a nebo realista. Můj postup tedy bude prvně zjistit, jestli je to vůbec možné a když, tak začnu bojovat s fixním myšlením vzhůru k lepším zítřkům.
V situacích, které jsem ještě nevyzkoušel a cítím se v nich jako outsider, mi nevadí chybovat. Cítím to při snaze otevřít bistro, nikdy jsem to nedělal, a tak je jasný, že nic nevím. Mohu se lehce zlepšovat. Identifikoval jsem ale další fixní přístup, který mě v této situaci brzdí, a tím je honba za dokonalostí. V poslední době jsem si ale zvykl používat pomůcku, která tento problém úspěšně řeší – Paretův princip. A to proto, že z něj vyplývá, že věci nemusí být stoprocentní, tudíž dokonalé. Například u tvorby produktů, jídla do bistra, vím, že nejlepší variantou na přípravu kávy je kávovar, má mnoho funkcí a káva z něj chutná prostě nejlíp. Ovšem kávovar je náročný na údržbu a navíc s ním já ani Pepa neumíme zacházet, a proto budeme optimalizovat a vybereme jednodušší alternativu, třeba filtr, i přes vědomí toho, že naše káva by mohla být lepší. Budeme optimalizovat, ale s vidinou růstu, postupného zlepšení. Je to proces a věci nejsou hned a zadarmo, bude nás to stát úsilí, budeme se muset učit a budeme zakopávat. Věřím, že se budeme zlepšovat a postupně se třeba dopracujeme ke kávovaru:)
