I přes to, že jsem se mnohokrát odhodlal k prvnímu kroku k vybudování návyku a někdy jsem si aktivitu udržel i více dní, většinou se mi nepodařilo udržet ji na dlouhodobé bázi. Proto jsem si přečetl knihu Atomové návyky od Jamese Cleara, která se této problematice věnuje.
Autor popisuje čtyři pilíře atomového návyku: Podnět (Musí to být nápadné), Touha (Musí to být lákavé), Reakce (Musí to být snadné), Odměna (Musí to být uspokojivé). Tyto pilíře jsou velmi jednoduché poučky, které má každý člověk zažité, ale je nezbytné, aby si je člověk zvědomil a využil jich ve svůj prospěch. Navíc autor knihu doplňuje o řadu užitečných technik, některé popíšu v textu a zvýrazním je.
V této eseji budu reflektovat na můj měsíční sprint, ve kterém jsem knihu Atomové návyky využil. Při čtení jsem dostal náboj energie k vymýšlení různých návyků, které bych chtěl mít. Důležité bylo se v této situaci zamyslet a vybrat jen pár, které pro mě budou neužitečnější. Definoval jsem tři – Cvičení, čtení a otužování. Moje nové návyky jsem měsíc mapoval do Návykometru (viz. foto).
Cvičení jsem spojil s ranní rutinou a využil jsem při tom techniky Kumulace návyků. Ta spočívá v tom, že díky už zažitým návykům vytvoříte další. Moje ranní rutina se skládala z vyčištění zubů, uvaření čaje a snídaně. Do tohoto procesu jsem vložil cvičení, abych si na něj snadno vzpomněl a věděl, kdy ho mám vykonat. Ranní rutina teď vypadala takto: Probudím se, vyčistím si zuby, uvařím si čaj, zacvičím si, připravím snídani.
Držel jsem se principu musí to být nápadné a tak, abych si cvičení připomněl, čekala na mě v pokoji každé ráno roztažená jógamatka. Odměnou za cvičení pro mě byla následná snídaně, technika Spojování lákadel (Udělám, co musím a následně udělám něco příjemného).
Otužování jsem častokrát připojil hned za cvičení, což bylo vhodné, jelikož jsem se po cvičení zahřál. Nicméně jsem ho neměl striktně ukotvené a otužoval jsem se, tak jak se mi to hodilo, během dne. Většinou jsem si na tento návyk vzpomněl díky Návykometru, který jsem měl otevřený na stole a s vidinou odškrtnutého dne jsem vlezl do sprchy.
Z mé dokumentace lze vyčíst, že se mi otužování dařilo nejméně a já si myslím, že je to právě kvůli tomu, že jsem pro něj neměl jasně vyčleněný čas ve dni. Dalším kritický obdobím bylo, když jsem byl v jiném prostředí než doma, hůře jsem si návyk připomněl.
V těchto dnech jsem návyky dodělával později během dne, pomohla mi v tom myšlenka z knihy: „Jak dlouho není tak důležité jako to, kolikrát jsem návyk zopakoval“. Při čtení to znamenalo například to, že si přečtu dvě stránky namísto dvaceti.
Po dokončení měsíčního sprintu jsem si udržel jen návyk cvičení a nepodařilo se mi naskočit na další sprint. Zpětně vidím, díky čemu se mi podařilo udržet jeden z návyků a zbylé ne. Myslím, že mi také chyběla reflexe celého měsíce, u které bych měl čas promyslet, jestli návyk plní mé očekávání. Po půlroce už nepokládám otužování za tak důležitou aktivitu, ale třeba k pravidelnému rytmu ve čtení bych se chtěl vrátit, budu vycházet z této zkušenosti a pokusím se návyk usnadnit a zpříjemnit. Cvičení jsem na druhou stranu implementoval do ranní rutiny a provádím ho automaticky. V tomto případě však vidím možné zlepšení v přidání cviku nebo protahování.
Kniha mi pomohla pochopit základní principy budování návyků a přinesla mi spoustu praktických rad pro jejich tvoření. Je velmi užitečné se jednou za čas podívat na poznámky z knihy a reflektovat na jejich zakomponování v praxi.
