Děkuju Ondrovi, že tuhle knížku jednou u nás v týmu představil. Trvalo to, ale konečně jsem se rozhodla zjistit, co ten management pro smrtelníky znamená.
Troufám si říct, že tahle knížka bude pro každého znamenat něco trochu jiného – ať už hlavní myšlenku a poselství od Olivera Burkemana bylo jakékoli.
Pro mě byla knížka trochu fackou od reality v tom, že už mi nezbývá celých čtyři tisíce týdnů a to, že jak konkrétně teď žiju, není to, jak chci svůj omezený čas naplnit. Zároveň mám pocit, že mi knížka předala 2 týdny nevysvětlených úzkostí, takže díky pěkně.
Někomu se to bude možná poslouchat stejně těžko jako mně, ale život, který teď máme, žijeme jen jednou. Náš čas je konečný, my jsme taky koneční. Ve svém životě pravděpodobně nikdy nestihneme všechno, co si naplánujeme. A pokud ano, stejně budeme naštvaní a nespokojení, jelikož si pak řekneme, že jsme toho mohli stihnout mnohem víc. Chci se na konci života ohlídnout a říct si, že jsem makala jak křeček v kolečku a nakonec se na sebe ještě naštvala? No tak to ne!
Pokud chceme vážně něco změnit, musíme udělat pár základních kroků a nejlépe někam ke skříňce s dobrotama si napsat lísteček věcí, na které bychom neměli zapomínat (a jestli nemáte poličku s dobrůtkama, tak co to je?).
První a hlavní: všichni jsme smrtelní a na téhle planetě máme jen omezené množství času. Nevíme kolik přesně, ale v průměru asi 4 000 týdnů. Je pouze v našich rukou, jak tenhle čas využijeme. Není to zodpovědnost našich rodičů nebo kohokoli dalšího.
Za další si taky musíme uvědomit, v jaké žijeme době. Být v jednom kole, neustále někam pospíchat a nemít volno v diáři dřív, než za 3 týdny, abychom se viděli s kamarádama je nový standard. Přijít domů z práce a zase jen pracovat. Vzrušující, přijdeme si důležití. Ale vážně to takhle chceme? Co cítíme kromě toho? Úzkosti, deprese a pocit prázdnoty z nenaplnění našeho potenciálu – diář je plný, ale dobrý pocit z plnění úkolů nám vydrží jen chvilku.
Nikdy se zázračně nestane, že se nám prodlouží den na 36 hodin nebo to, že bychom v neustálém shonu najednou dokončili všechno, co jsme si napsali. Jakmile to splníme, máme chorobnou potřebu napsat nový seznam úkolů.
Kam teda směřujeme? Neustále dáváme na druhou kolej naše emoce a pocity.
A najednou se stane to, že je toho moc. Ježiši, je toho tak moc, že člověk nespí a nejí, jenom pracuje. „Nemám čas.“ A pak je toho ještě víc – čím dál tím víc lidí končí syndromem vyhoření. A já se ptám, jestli nám to za to vážně stojí. Co z toho máme? Jak se doopravdy chceme mít?
Důležitým aspektem je to, že bychom měli žít tady a teď. Nepřemýšlejme, co bude až bude. Až jednou… Ty kalhoty si určitě vezmu, až zase hubnu – no jasně. Nežijme v Až-landu. Žijme tady.
Odpočívejme, naučme se nedělat nic. Jestli si neosvojíme tyto dvě (ne)činnosti včas. Bez řádného odpočinku totiž možná nikdy nezvládneme žít tady a teď. Naučme se mít rádi nic, protože nemusíme pořád něco. Náš celý život nesměřuje jen k tomu, že jednou se budeme mít perfektně a do té doby musím trpět. Tím pak ubíráme hodnotu našich nynějších dní, které už nikdy neprožijeme znovu. Odpočinek nemá smysl, nejde měřit jeho výkon. Odpočinek prostě je a o to jde.
Dost pravděpodobně věnujeme čas něčemu, v čem nikdy nebudeme vynikat. Nikdy nebude v něčem nejlepší. A to je v pořádku. Přijměte další fakt – být nejlepší neříká nic. Dejte si svobodu nevynikat ve věcech, co děláte. Smiřte se s tím, že jste průměrní a asi i podprůměrní, ale to není vlastně vůbec podstatné.
Přestaňte být tak moc ponoření v internetovém světě. Sociální sítě a internet obecně mají skvělou vlastnost okrádat nás o čas, o naše tady a teď. Kolik času reálně věnujete práci a kolik přestávkám s mobilem v ruce?
Výzkum pak jasně ukazuje, že lidé jsou mnohem spokojenější, ne když mají dovolenou, ale když si mohou vzít dovolenou ve stejný čas jako ostatní a díky tomu se vidět se svými blízkými.
A jestli se teď tak moc trápíte tím, jak zrovna žijete, a že Burkeman vám říká, ať okamžitě obrátíte, zkuste se za sebou v klidu nadechnout. Stejně jsme jen na šutru, co letí vesmírem – a vesmíru je fakt jedno, jak zrovna teď žijete. Vesmír je totiž klid. Velký kosmický klid.
Čas jsme, čas žijeme. Zkusme se jen zamyslet nad tím, jak ten náš čas vypadá a jak se v něm cítíme.
Tahle knížka mi jako první pomohla se zamyslet, zastavit a reálně si uvědomit, co se děje. Že čas plyne jako voda a vesmíru je asi úplně jedno, jestli jsem včera zaspala nebo ne, ale že mě to jedno prostě není. A začala jsem víc sledovat to, jak mi reálně je. A s větším napojením přišla větší odezva od těla, co mi řeklo prostě stop. A je mi líto, že jsem několik desítek a stovek týdnu prožila na autopilota, nicméně vím, že to je něco, co dál nechci. A tak jsem dala v posledním týdnu přednost odpočinku a klidu, naslouchání sebe sama a taky hraním si s listem to-do do konce roku.
Jestli Vám tahle esej nic nedala a vlastně Vám přijde, že je to jen chaos, tak se omlouvám. Doufala jsem, že něco předám i čtenářům, ale zrovna tady se přiznám, že je důležitější, abych esej pochopila já – pokaždé, co si jí budu číst. Když mi bude připadat, že se snažím být čím dál tím produktivnější.
