Čas je to nejcennejší, co máme, a proto bychom s ním i tak měli nakládat. Jak název napovídá - na světě jsme v průměru 4000 týdnů. Je to málo? Je to hodně? Co s nimi uděláme? Rozhodně ukazují, že tu nebudeme napořád a proto bychom se tím měli zabývat.
Při čtení této knihy jsme měla spoustu "aha" momentů a následných konverzací s mými nejbližšími. Na rozdíl od jiný knih o time managementu, tato vám neřiká, co a jak máte dělat, jaké nástroje používat, abyste byli co nejproduktivnější, dokonce ani neřiká, že máte být produktivní.
Autor nepopírá důležitost organizování času, protože "o nic jiného vlastně v životě nejde". Říká ale, že často se guru produktivity nezaměřují na přitomný okamžik a vychutnání si života sama. V této knize se dočtete, jak můžete změnit pohled na čas a proč je tak důležité být teď a tady.
„Minulost nebude, budoucnost není.“
Pravil můj teammate Honzík Smolík na prvním historickém Tiimiracu, kde jsme stopovali z Prahy do Valencie. A v knize se autor kolem tohoto faktu točí.
Vše, co děláme, často zdůvodňujeme odkazem na budoucnost. "Studuju tuto školu, abych pak měl lépší práci a měl víc peněz, abych si pak koupil dům..." atdatd
Žijeme tedy vůbec to, co v ten moment děláme a nebo vše, co děláme se má zhodnotit a přinést ovoce "až pak"? Žádný až pak není, protože jakmile až pak přijde, tak už máme plno dalších věcí, které děláme pro až pak. Je to zamotaný a celkem bizarní.
Další level uvědomění je, že vůbec všechny věci děláme pro něco/někoho/za něčím. Musí to tak být? Musí vše dávat nějaký smysl? Musíme si každý svůj krok obhajovat budoucností.
Na druhou stranu se díváme i do minulosti. Je bezpochyb důležité vzpomínat nebo se z minulosti poučovat, neměla by nám ale bránit v tom, jak žijeme teď, protože teď je teď a včera bylo včera. Minulost nezměníme, ale přítomnost tvoříme teď a proto bychom naší pozornost měli upínat hlavně na ní. Protože teď a tady žijeme, dýcháme, vnímáme.
Proč chodit na procházky
Autor popisuje procházky jako skvělou činnost pro samotné bytí a to ze dvou důvodů. Za prvé, procházky nemají cíl, a tak se vymykají všem dalším činnostem, které v životě děláme. A za druhé, chůze je aktivita, ve které nemáte potrěbu se zlepšovat, a tak samotná procházka nemá ani přesah do budoucna.
To mě opravdu inspirovalo a uvědomila jsem si, že často mám chuť se jít projít, ale když nenajdu důvod a přesah procházky, cítim se jako bych nemohla jít, protože místo toho bych měla dělat XY věcí, které jsou produktivnější.
A tady nastává ta otázka, o čem, že ten život má tedy být? O čem víc by měl být, než že můžete jít ven do přírody a jen taky si být.
Často se dřeme kvůli věcem, které nás ve výsledku ani nebaví, uvaříme se v tom a k čemu se vrátíme je odpočinek a procházky.
Nebude vše hotovo
Jeden z těch asi nejdůležitějsích pointů, co jsem si odnesla je, že nikdy nebudeme mít vše hotovo. I kdybychom si odšrktali během dne všechny položky z To Do listu, nikdy by nebyl prázdný. Vždy se tam něco objeví. Protože každá naše akce (odeslaný email) má nejakou reakci (odpověď na email). Tudíž jakmile nějaky bod splním, je pochopitelné, že na něj příjde reace. Tudíž jsem příjmulq fakt, že nikdy nebude vše hotovo a že je to v pořádku. Je to obrovsky osvobozující a opravdu se teď z pohledu na svůj To Do nehroutím.
Z čeho se ale hroutím, je objem projektů, kterým se věnuji. Nejen autor sám zdůrazňujě, že mít víc jak 2 projekty je dlouhodobě neudržitelné. "Odsekat věci", jak říká můj teammate Luky Chytil, je krok k osovobození od věčného nestíhání a přehlcení. Může to znít velmi banálně a logicky, ale dokud nepříjdete na zákaznickou schůzku a slečna vám poví s upřimnou starostí: „Vypadáte, že toho máte teď hodně, není tohle na vás moc? Já s tím nespěchám.", tak vám to tak banální nepříjde.
Ano, to se mi stalo, atak přemýšlím, co vlastně dál. Protože můj čas je omezený a chci ho věnovat i samotnému bytí, nejen 6 projektům, na které se nezvládám koncentrovat. Nemluvě o nějaké socializaci s kámarády a rodinou nebo sportu. to co je:D Zase jsem spadla někam, kde mi není dobře a musím se tomu postavit čelem.
Nemůžeme dělat všechno, je to totiž s faktem naší konečnosti 100% nemožné. Být všude, dělat všechno, být vším. Nejde to a my se s tím musíme smířit. A v tom je ta svoboda. Příjmout naší konečnost, omezený čas a že jenom být je to nejvíc, co je.
Knížka mi velmi pomohla si uspořádat spoustu otázek ohledně produktivity, volného času a jak na čas celkově pohlížet. Nepředhazovala žádné nástroje, jen mě donutila se zamyslet, jak na čas pohlížím a zda to není na čase přehodnotit.
