Totalitní kýč, dobrovolná kázeň oblbující monogamie a rozpolcenost mezi blízkostí nejvzdálenějších pólů – slova pro mne vystihující toto dílo.
„Čím je břemeno těžší, tím je náš život bližší zemi, tím je skutečnější a pravdivější. Naproti tomu, absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se Zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné. Co si tedy máme zvolit? Tíhu nebo lehkost?“
S upřímnou naivitou jsem se pustila do čtení, abych nalezla odpověď na tuto otázku. Když jsem ji dokončila, nejen že byla nezodpovězená, ale přibyly další. Budu si na to asi muset přijít sama v průběhu života…
Co jsem si však uvědomila je to, že jsem dlouho jsem považovala tíhu jako něco špatného, jako něco, co nás brzdí před naším rozletem. Avšak tak, jako má každá karta rub i líc, tíha i lehkost se může člověku jevit v různém světle jako něco pozitivního či negativního. Tíha nám může dopřát pocit bezpečí, stejně tak jako pocit úzkosti. A lehkost může být blažený pocit spokojenosti a následně ničící pocit bezvýznamnosti.
A tak jako světlo nemůže existovat bez tmy, tíha by neměla svoji váhu bez existence lehkosti. Jak si má tedy člověk zvolit jen jedno?
***
Při čtení jsem objevila banalitu škatulkování věcí na dobré a špatné. Existuje tolik paradoxů, nedorozumění, rozdílných úhlů pohledů, kolik je lidí na světě, a je pošetilé předpokládat, že jedna věc spadá pouze pod jednu střechu. To, čemu momentálně věřím nemusí představovat, a pravděpodobně nepředstavuje, skutečnou či možnou realitu. S tímto uvědoměním, přichází i větší potřeba se nad věcmi pozastavovat.
***
„Člověk prožije svůj život jen jednou, nemá žádnou možnost ověřit hypotézu pokusem nikdy se proto nedozví, zda měl či neměl poslechnout svůj cit.“
Často přemýšlím, jaké by to bylo kdyby… ale nikdy mi nedošlo, jak moc banální a zbytečné to je. Nikdy se nedozvíme východisko druhého scénáře, protože v této paralelní smyšlené realitě nežijeme a nikdy žít nebudeme. Od přečtení se k této myšlence často vracím, pokud se začínám ztrácet ve své hlavě. Pomáhá mi to, vrátit se nohama na zem a ze situací se poučit a brát je takové, jaké jsou.
„To, co odlišuje člověka, který studoval, od samouka, není míra vědění, ale jiný stupeň vitality a sebevědomí.“
Toto se dá krásně přenést na porovnání studenta vycházejícího z Tiimiakatemia a z tradičního vzdělávacího systému. Jedna z nejcennějších věcí, co si můžeme odnést, je uvědomění, že to, co se chceme naučit se zvládneme naučit, tak jako jsme to zvládali doposud.
***
V knize autor polemizuje i nad posláním a osudem člověka. Vždy jsem patřila k lidem, kteří v osud a určitý úděl na zemi věřili a strávila jsem spoustu času přemítáním nad ním.
Ale co když je vše úplně jedno? Co když Tomášova věta: „Terezo. Poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání,“ je pravda?
„Je ohromná úleva zjistit, že jsi volná. Že nemáš poslání.“
Souhlasím, že přemýšlení nad posláním mě tížilo. Protože, jak člověk ví, že je to ONO? A pak, naplňuji ho dostatečně? Jakoby nade mnou někdo stál a dohlížel, zda jdu správně. To je vlastně hezké, ale zároveň mě to stresuje k naplnění očekávání. (očekávání vesmíru wtf?)
Myslet si, že ho nemám je osvobozující. Najednou jako bych mohla šlápnout kamkoliv, vydat se jakoukoliv cestou a vše je úplně jedno. Nic není špatně, ale zároveň nic není správně. To ve mně evokuje i pocit jakési nepříjemné bezvýznamnosti (lehkosti?).
Znamená tedy věřit v životní poslání žití s břemenem? A vede vzdání se víry ve smysl své existence k lehkosti bytí, až nesnesitelné? Polemizování nad skutečností poslání by bylo jen opakované hledání odpovědi na počáteční otázku.
Tady už to radši ukončím, musím si ji asi přečíst znovu.
***
UNBEARABLE LIGHTNESS OF BEING
OR
BEAUTIFUL HEAVINESS OF FEELING
***
