Kniha Malého prince mě provází již od dětství. Řadí se totiž svým literárním žánrem do filozofických pohádek, proto mi byla nabídnuta již v útlém věku. Tehdy jsem ji vzala ale úplně z jiného konce, než když jsem ji četla například nedávno. Již v tomto si můžeme povšimnout odlišnosti dětského a dospělého nahlížení na svět. Dětské nahlížení na svět je naivní, nezkažené, povrchové a mnohdy také bez filtru. Děti se příliš dlouho nezamýšlejí nad tím, co zrovna prohlásí, nebo co čtou. Kdežto my dospělí nad vším moc přemýšlíme, soudíme již na základě předchozích zkušeností, máme předsudky a občas neřekneme vše, co máme na srdci, jen abychom někoho neurazili.
Když jsme u toho srdce, v knize se nachází jeden z mých nejoblíbenějších citátů vůbec, a to: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Často se snažím přesvědčit hlavou své srdce o tom, co je správně. Opak je ale pravdou, srdce samo pozná, kdy je na správném místě. Tuto větu bych chtěla mít v blízké době vytetovanou do kůže, abych ve správných chvílích uměla upozadit hlavu a nerozhlížela se tolik okolo sebe, nýbrž oči nemohou vidět, co srdce cítí.
V knize je několik dalších krásných citátů, které si ráda připomínám a pomáhají mi lépe procházet životem. Pojďme si tedy společně citovat pana Exupéryho a jeho za mě nejlepší citáty z Malého prince:
· „Vše, co je v člověku krásné, je očima neviditelné.“
Tento citát je dosti podobný tomu předchozímu. Z vlastní zkušenosti vím, že často soudím knihu podle obalu, v tom momentě není samozřejmě vidět vnitřní krása a dávám jí menší zřetel, dokud knihu neotevřu a nezačtu se do ní. Jak se tedy snažím na to v praxi nahlížet? Ano, vždy se mi v hlavě vytvoří nějaká myšlenka, když se s někým poprvé seznamuji. Když je ta myšlenka špatná, tak se snažím daného člověka více poznat a mnohdy zjistím, že je to vlastně skvělý člověk a rozumíme si. V opačném případě, když mě někdo zaujme na první pohled, více mě poté mrzí, když není tak krásný nebo zajímavý zevnitř.
· „Chceš-li porozumět lidem, přestaň poslouchat, co říkají.“
S tímto citátem se hodně ztotožňuji v posledních době. Přijde mi, že jsou občas lidé hluší a vůbec neposlouchají, co ostatní říkají. V tomto případě je lepší žádné poslouchání nežli špatné poslouchání. Obecně jsem fanynkou raději činů nad slovy. Slovy často nedokážeme určité věci popsat správně a dochází k nedorozumění ať už se strany posluchače, nebo opačně. Rozumět lidem tedy můžeme jen tehdy, když přestaneme poslouchat jen to, co říkají, ale budeme je také vnímat (sledovat emoce, rozpoložení a zahrneme je pochopením). Jen tehdy dáme člověku pocit, že je vyslyšen.
· „Dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat.“
Obecně nemám ráda slovo dokonalost. Pro každého je dokonalého něco úplně jiného a v dnešní době se až moc lidí snaží té dokonalosti docílit, aniž by si uvědomovali, že není jen jeden ideál, že nemusíme být všichni stejní, abychom byli dokonalí. S citátem výše se ale ztotožňuji, pomyslné dokonalosti nedocílíme, když si budeme myslet, že děláme vše perfektně a nemůžeme dělat už nic lépe. Docílíme jí tehdy, když budeme vše dělat, jak nejlépe umíme a na 100 %, s tím rozdílem, že je zde prostor pro chyby.
· „Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme.“
Tohoto citátu jsem živým důkazem, jsem k sobě moc sebekritická a perfekcionistka, proto je pro mě těžké být spokojená. Myslím si, že člověk ale nikdy nebude na 100 % spokojený tam, kde se právě nachází, nebo s tím jak vypadá. Vždy toužíme po tom, co nemáme a třeba nikdy mít nebudeme. V dnešní době je ten prostor pro změny ale přívětivější, než tomu bývávalo. Když se nám nelíbí naše zuby, můžeme si nechat udělat nové. Když nejsme spokojeni s aktuálním partnerem, máme dalších x možností. Jde ale o to, zdali si chce člověk zvolit tu jednodušší cestu a zaplatit si plastiku/najít si nového partnera. Nebo v opačném případě se naučit pracovat s tím co má. Z hlediska nedokonalostí jsou to právě ty nedokonalosti, které nás dělají dokonalými a z hlediska partnera záleží na problému, který je právě řešený. V obou případech, pokud jsme opravdu hodně nespokojení, jděme na tu plastiku, najděme si toho nového partnera! Otázkou je, zdali nás to ale udělá spokojené?
· „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“
Tohle si též moc lidí neuvědomuje, což je smutné. Dle mého názoru máme vždy možnost volby. Ráda říkávám: „Pokud se s tím dá něco dělat, tak si nemáš právo stěžovat.“ Když uvedu příklad, tak moje babička si neustále stěžuje, že je sama, nelíbí se sama sobě, stěžuje si, jak je vše drahé, že bude mít nízký důchod atd... Se vším jde ale něco dělat, každý svého štěstí strůjcem.
Citáty z této knihy bych mohla rozebírat donekonečna. Poslední, který tu chci mít vypsaný a nesmí tu chybět je tento: „Když člověk ponižuje, pak jen proto, že je sám nízký.“ Za mě vždy ponižujeme na základě našeho nízkého ega. A abychom se v eseji nebavili jen o citátech, tak bych zde ráda probrala i charakteristiku postav. Nicméně citáty z Malého prince neberu jako citáty, nýbrž životní moudra. Přesně tato moudra mi vůbec nic neříkala, když jsem knihu poprvé četla jako desetiletá a nyní pro mě mají obrovskou hloubku a význam.
Nyní již k samotným postavám. Ikonický vztah má pro mě Malý princ a růže. I když je růže nesmírně pyšná, zakrývá tím jen svoji lásku k princi. Myslím si, že toto udělal ve vztahu někdy každý (snažili jsme se alespoň někdy vypadat nezranitelní a nad věcí, a přitom jsme tolik neukazovali svoje city). Pro mnohé lidi je totiž ukázání citů slabostí, za mě je naopak slabostí jejich schovávání a popírání. Krásný kamarádský vztah má Malý princ s moudrou liškou, takhle by za mě mělo vypadat ideální přátelství. V knize je ale ukázáno i několik špatných lidských vlastností, například postava pijana, který je osamělý a nešťastný –> utápí svůj smutek v alkoholu. Byznysmen, kterému jde jen o peníze, je nesmírně vážný a dělá zaneprázdněného. Nebo například zeměpisec, kterého bych popsala jako postaršího muže, který si svojí důležitostí myslí, že není důležitějšího člověka na světě (takových známe asi spoustu). Zkrátka Exupéry krásně popsal vlastnosti dospělých jako odstrašující případy.
Co si z knihy primárně odnáším do praxe? Kromě životních mouder ve mně rezonuje myšlenka toho, že ještě nedávno jsem byla dítě a chtěla jsem být dospělá, moc jsem se na to těšila. Jenže nyní, když jsem dospělá, tak chci být zase dítě. Každé má svoje, to určitě. Ale zjištění, že s dospělostí nepřichází taková svoboda, jak jsem očekávala je zdrcující. Jelikož mám naštěstí dvě mladší sestry a pracuji s dětmi, tak se neustále vracím do dětských let. Každý by si v sobě měl určitě zanechat kousek dítěte, aby nedopadl jako zahořklý dospělák z knihy. Chci tedy na svět stále občas nahlížet dětskýma očima.
