Když jsem k Vánocům dostala knihu, nebyla jsem moc nadšená, ale nakonec mi opravdu pomohla, nevěděla jsem, kam se mám v životě posunout. Stála jsem na rozcestí, hlava plná otázek, úplně černo, duše ztracená. Možná to zní klišovitě, ale tahle kniha se mi dostala do ruky v pravý čas, lepší než terapie.
kapitola o hledání smyslu v tom nepřetržitém koloběhu dní se mi četla opravdu lehce. Znáte to – rána, kdy se vzbudíte a všechno je šedé, nic nemá barvu, nic nevoní. Když se smích i slzy zdají být na dohled, ale vy je nemůžete najít. – teď zním jako básník docela – Přesně v takových chvílích Kvapilík nedá rychlé odpovědi, spíš podává ruku a říká „Není to jen tvůj boj, nejsi na to sama." Tohle mi dodalo sílu víc než jakýkoli psychiatr za cely můj život. Začala jsem si více vážit těch maličkostí, co mě obklopují, a hledat krásu v obyčejných okamžicích. I když jedu metrem, vařím večeři, prostě úplně cokoli. dala jsem si za úkol v každého chvíli najít nebo pozitivního.
část o lásce – jak může proměnit vše. Kdo z nás nemá ten příběh, kdy nás láska (k přátelům, rodině nebo partnerovi) posunula o krok dál? Pro mě to byl ten moment, kdy jsem si uvědomila, jak moc mi záleží na lidech, který mám denně kolem sebe. Už odmalička jsem dost upřímná a otevřená, ale tady jsem asi aspoň připomněla, jak je důležité být otevřenější, ukazovat své city, protože upřímnost a komunikace jsou pro mě základ. Ukázat lásku a mluvit o problémech. Hlavně mluvit!!!
O přírodě a vesmíru ani nemluvě. Nikdy jsem neuměla být sama, jen odpočívat, furt jsem byla ve spěchu, furt jsem potřebovala být produktivní, ale zároveň jsem vlastně nebyla. Tahle kniha tě jakoby nakopne, aby si šel ven a ukáže ti, že je naprosto normální si oddychnout, kdy být jen venku, vyčistit hlavu a nepřemýšlet. Je důležité najít si místo, kde můžu zpomalit a jen tak být. Sice s tím pořád bojuju, ale snažím se!
nesmím vynechat ani kapitolu o umění a kreativitě. Tady se píše i o tom, jak je důležité najít způsob, jak dát ven to, co cítíme uvnitř. At už to děláš jakkoliv, je důležité najít si něco, co tě uklidní, vyjádříš tím emoce a na chvíli se zastavil. Vrátila jsem se k malování a psaní, což jsem dřív milovala, ale nějak jsem to opustila, nepřišlo mi to přínosný. Teď když přijde špatný den, stačí tužka nebo pastelky a vše se zdá být lepší. Dokonce si občas vezmu antistresové omalovánky a na chvíli zapomenu na všechno kolem.
Takže "Mozaika duše" pro mě nebyla jen knihou. Byla průvodcem na cestě za sebepoznáním, láskou k životu i k sobě samé. – zase básník docela – Ano, není to cesta na jeden den, ale teď mám aspoň pocit, že vím, jak na to. Není to o tom se dát si nálepku člověka s depresemi a jen ležet a čekat, až to přejde, ale jít proti tomu, co tě drží na dně. A jestli se cítíš ztracená/ý klidně se ozvi, knihu ti půjčím. V každé kapitole jsem našla něco, co můžu využít každý den, a to je pro mě k nezaplacení.
