„Každý člověk na zemi má Poklad, který na něj čeká. My o těch pokladech ani moc nemluvíme, protože lidé už je netouží najít. Říkáme o nich jenom dětem. Pak už necháme na životě, aby vedl každého k jeho osudu. Bohužel jen málokdo jde cestou, která mu byla vyznačena, což je cesta Osobního příběhu a štěstí. Ostatním připadá svět hrozivý – a proto se stává stále hrozivějším. Srdce pak promlouvá hlasem stále tišším, ale nikdy docela neumlkne.“
Při čtení této knihy jsem cítila neskutečný pocit klidu, bezpečí a víry. Víry v to, žít život tak, jak cítím uvnitř svého srdce. Žít své sny.
Když jsem dříve přemýšlela nad existencí osudu a jeho hodnotou, představoval pro mne jakousi povinnost, kterou musíme identifikovat a naplnit. Dává to člověku smysl jít dál, avšak zároveň tíhu a nátlak. V této knize jsem však žádný nátlak ani tíhu necítila. Santiago následoval svůj vnitřní kompas – své srdce, a znamení, která mu byla seslána. Snažil se prožívat svůj Osobní příběh, protože ho to naplňovalo – dělalo ho to tím kým byl. I když se věci pokazili, byly těžké, i když se zdálo, že má již vše, co k životu potřebuje, i v tu chvíli, kdy věděl, že potkal svoji životní lásku, poklad hledat nepřestal. Hledal ho pro sebe, ne pro nikoho jiného nebo aby někomu něco dokázal.
Příběh byl prostý, nádherný a provázelo ho mnoho životních rad. Takových rad, které v člověku probudí ten malý ohýnek naděje, že si život může udělat takový, jaký chce. Že to, o čem se nám jen zdá, nemusí snem zůstat.
Líbila se mi myšlenka Duše světa a Řeči světa. Sama moc dobře vím, že porozumění není založeno pouze na stejném jazyku. Někdy si totiž lidé nerozumí, i když každý mluví stejnou řečí. A tak je nutno opravdu naslouchat a nespoléhat se pouze na plytká slova. Existuje jedna řeč, které rozumí všichni – je to řeč nadšení, věcí dělaných s láskou a s chutí k něčemu, po čem se touží anebo v co se věří.
„Vesmír je učiněn z řeči, již všichni rozumějí, ale která už padla v zapomnění.“
„Odvaha je nejdůležitější vlastností toho, kdo hledá řeč Světa.“
Duše světa ve mně probouzí pocit kompletní sounáležitosti se vším. Pokud má opravdu každý živý organismus duši, lze i planetu považovat za jednu samotou jednotku, a tudíž má svou vlastní duši, která je tvořena mnou i tebou a vším okolo – VŠE JE JEDNO. (a né, že je to jedno, ale Vše je jedno.)
„Naslouchej svému srdci. Všechno zná, protože vyšlo z Duše světa a jednou se do ní zase vrátí“
Co jsem si knihou připomněla nebo co jsem se naučila?
Nic není důležitější než osobní příběh.
Ve chvílích, kdy budeme svůj osobní příběh následovat, vesmír se spojí, abys toho dosáhl. Když toho budeme chtít nechat, objeví se pokaždé pomoc. Věci se rázem stanou snadnějšími, objeví se východisko nebo dobrý nápad atd. Většina si toho nikdy nevšimne.
Navždy chci být dobrodruhem, který hledá poklad.
Došlo mi, že častokrát se člověku nemusí chtít pokračovat v cestě za pokladem. Pokračovat znamená jít do neznáma a neznámo vyvolává pocit nejistoty. Domu se však můžeme vrátit vždycky, tak proč se nevydat dál? Proč ne?
Nestačí hledat poklad svého Osobního příběhu, příběh si musíš přát i prožít.
Snaž se poznat a pochopit své srdce. Nikdy se ti nepodaří jej umlčet. Chvílemi může být zrádné, avšak pokud budeš znát jeho sny a jeho přání, budeš vědět, co s nimi. Někdy bude mít strach čí úzkost. Bude se snažit lstít a dělat úskoky. Nauč se jej brát takové jaké je. „Každé srdce dělá, co může.“
ATP (kind of)
Věřím, že mé rozhodnutí odjet do Portugalska, bylo právě přáním mého srdce. Na této cestě jsem se naučila mnoho a chvílemi mi příběh Santiaga přijde velmi podobný tomu mému. Co přijde dál netuším. Vím jen, že pokud se naučím naslouchat svému srdci, cesta se mi sama otevře. Mám svou přítomnost a tato přítomnost je součástí mé cesty. Pokusím se ji prožívat ze zkušeností ze své minulosti a se sny své budoucnosti.
Zde rady/rčení, ke kterým se mohu vracet, pokud znejistím na své cestě:
„Tajemství štěstí je v tom, jak se dívat na všechny krásy světa a nezapomenout přitom ani na chvíli na dvě kapky oleje na lžičce.“
„Člověk se může dívat na svět buď jako ubohá oběť nějakého zloděje, nebo jako dobrodruh, který hledá poklad.“
„Měj vždy na paměti, co chceš.“
„Nikdy neopouštěj od svých snů.“ A „Sleduj znamení.“
„Rozhodnutí je jenom začátek něčeho. Jakmile se člověk rozhodne, pohrouží se ve skutečnosti do mocného proudu a ten ho unáší a místo, na které v okamžiku rozhodování vůbec nepomyslel.“
„Čím víc se blížíme snu, tím víc se Osobní příběh stává pravým důvodem života.“
„Kdo stejně jako ovce bývá pořád na cestě, ten ví, že se ustavičně odchází.“
„Santiago začal chápat, že tušení jsou rychlím pohroužením duše do onoho univerzálního proudu života, kde příběhy všech lidí jsou navzájem spojeny a my můžeme vědět vše, protože vše je psáno.“
„Lidé se nebojí neznáma, protože každý člověk je schopen dosáhnout všeho, co chce a co potřebuje. Bojíme se jenom, že ztratíme to, co máme, ať už život nebo pole. Ten strach ale přejde, když pochopíme, že náš příběh a příběh světa psala táž ruka.“
„Mám jenom přítomnost, a to mě zajímá. Když budeš moci vždy zůstat v přítomnosti, budeš šťastný. Život pak bude jako slavnost, veliká oslava, protože je to vždy jenom ta chvíle, kterou zrovna prožíváme.“
„A jak, že tu budoucnost zvládnu uhádnout? Skrze znamení v přítomnosti. To tajemství spočívá v přítomnosti, soustředíš-li se na přítomnost, budeš ji moci zlepšit. A zlepšíš-li přítomnost, potom i to, co se stane, bude lepší. Zapomeň na budoucnost.“
„Nezapomeň však, že tvé srdce je tam, kde je tvůj poklad. A že tvůj poklad musí být nalezen, aby všechno to, co jsi cestou objevil, mohlo mít smysl.“
„Jen ten, kdo najde život, může nalézt poklady.“
„Láska nikdy člověku nebrání jít za Osobním příběhem. Pokud k tomu dojde, pak to není opravdová láska, ta, která mluví Řečí světa.“
„Jestli to, co jsi nalezl, je z čisté látky, nikdy to nepodlehne hnití. A ty se jednou budeš moci vrátit. Jestli to byl jen okamžik světla jako výbuch hvězdy, pak po návratu nenajdeš nic. Viděl jsi však výbuch světla. A to už stojí za to.“
„Je jen jeden způsob, jak se něčemu naučit. A to činem. Všemu, co potřebuješ vědět, tě naučila cesta.“
„Strach vyměnit vše, čeho jsme dosáhli, za pouhý sen, je docela přirozený.“
„Strach z utrpení je horší než utrpení samo.“
„Každý okamžik hledání je okamžikem setkání.“
„Při hledání pokladu jsou všechny dny skvělé, protože vím, že každá chvíle naplňuje sen o tom, že jej najdu.“
„Každé hledání začíná štěstím začátečníka. A vždycky končí zkouškou dobyvatele.“
„Ten, kdo zasahuje do Osobního příběhu druhých, nikdy neobjeví ten svůj.“
„Kdo prožívá svůj Osobní příběh, umí všechno, co potřebuje. Jenom jediné znemožňuje jeho sen: strach z neúspěchu.“
„Když někdo miluje, dokáže se stát čímkoli, co bylo stvořeno. Když někdo miluje, vůbec nemusí rozumět tomu, co se děje, protože všecko se začne dít v nás.“
„Láska neznamená stát na místě jako poušť, ani létat světem jako vítr, ani pozorovat všechno z dálky. Láska je síla, která proměňuje a zlepšuje Duši světa. Když jsem do ní pronikl poprvé, myslel jsem, že je dokonalá. Pak jsem však viděl, že je odrazem všeho tvorstva a jsou v ní jejich války a vášně. To my živíme Duši světa, a země, kde žijeme, bude lepší nebo horší podle toho, jací budeme my. A tady záleží na síle lásky. Protože když milujeme, vždycky si přejeme být lepší, než jsme.“
Random to remember:
„Řídím svůj pohled přáním, jak by se věci měli dít, a ne tím, jak se skutečně dějí.“
– (to se mi stává hodně často, říkám tomu růžové brýle, ale tento výrok je o něco přesnější)
Zajímavost:
V knize „Nesnesitelná lehkost bytí“ Milan Kundera zmiňuje rčení „es muss sein,“ vždy ve chvílích, kdy mu přijde cosi nutné se stát. Nejde to prostě jinak a ten pocit neodchází, dokud ho neposlechneme.
V této knize jsem narazila na rčení „Maktub“ neboli „to je psáno.“
