Tuhle knihu jsem si vybrala, protože mi byla doporučena ostatními z týmu a navíc jsem si zase chtěla přečíst něco seberozvojového. Tahle esej bude mixem pár poznatků a trocha ATP.
Entrepreneurs vs. Intrapreneurs
Obecně tyto lidi nazýváme milovníky krizí. Tenhle název vyplývá z fakt, že tito lidi opravdu milují krize a vyhledávají je.
Intrapreneurs - lidé, co rádi riskují, užívají si adrenalin něčeho nového daří se jim v prostředí, kde je možně nebo dokonce pravděpodobné, že selžou. Bavíme se ale o zaměstnancích, kteří podnikají riskantní kroky v peřince své korporace.
Entrepreneurs - už jsou opravdu nejistotu milující podnikatelé. Někteří z nich dokonce mnohem radši budou stále zakládat nové firmy, protože je baví ta cesta a risk, namísto aby jednu i kdyby úspěšnou vedli - nebaví je úspěch, ale dobrodružství.
Productive mistake making
Každý správný inovátor vidí chyby jako oblast na mapě, kam nejít. Kdyby chyby nedělal, nikdy nezjistí, jakým směrem se vydat, aby dosáhl svého cíle.
Je to jako v TAPu - přijdete sem a chcete se něco naučit, víte o konkrétní dovednosti, kterou chcete zlepšit. Tak zkusíte tuhle roli a tenhle projekt a řeknete si “to není ono” nebo “to mě nebaví” a to je úplně v pohodě. Musíme dělat přešlapy, na kterých se učíme, abychom jednou byli schopní jít krok za krokem tam, kam nás to táhne.
Úspěch vs. selhání
To nejcennější, co si z knihy odnáším je stejně změna pohledu na úspěch a selhání. Selhání je něco, čeho se jako lidé přirozeně bojíme, je to nepříjemné, zklamání pro nás osobně a častokrát třeba i pro okolí, což tomu úplně nepřidává.
Autor popisuje tyto dva pojmy jako téměř totožné - v obou případech prožíváme intenzivní emoce, ať už pozitivní či negativní. Často si tyhle dvě události naše hlava zamotá dohromady,
Všichni chceme jednou uspět, ale pojďme se sami sebe zeptat, jde uspět, ani byste přitom párkrát spadli na hubu? Nemyslím si. Každý podnikatel vám řekne, že udělal tolik chyb a stalo se mu xy fuck - upů, aby jednou zářil společně s tím, co vybudoval. Jen ty selhání, které ho celou cestu doprovázely už v záři reflektorů nejsou vidět, že?
Závěrem chci říct, že i když je knížka určitě skvělá, tak mi nějak nesedla. Bohužel mě to nijak extra nezaujalo a přišla jsem si, že čtu věci, které znám, že se nedozvídám nic nového, přestože jsem se na čtení soustředila.
ATP
Přemýšlela jsem, co bych uvedla za příklad z praxe a při tomto myšlenkovém pochodu jsem si uvědomila, že možná jedním z důvodů, proč jsem si z knihy nevzala tolik je, že se touto filozofií z části už nějakou dobu řídím. Než jsem šla do TAPu, byla jsem na jiné vysoké škole, kterou jsem po 3 měsících opustila. Moje máma mi říkala, že skončím jako prodavačka v Kauflandu, protože v jejích očích jsem zklamala, bylo to pro selhání, že její dcera odešla z vysoké. Jenže já věděla, že zdaleka není všem dnům konec, naopak tohle byl teprve začátek. V duchu jsem se smála, sice jsem nevěděla, co vlastně budu dělat dál, jestli půjdu studovat nebo ne, ale pro mě to vůbec nebylo selhání nebo chyba. Byl to pro mě úspěch a byla jsem an sebe v ten moment asi i hrdá, že jsem se postavila mým rodičům a zároveň stereotypům, kterým většinová společnost věří a přitom jsou tak špatně. A bum, here we are. Jak můžeme vidět, úspěch a selhání jsou proměnlivé.
