Proč jsem si tuto knihu vybrala?
Jak mám komunikovat s druhými lidmi, abych je neranila a zároveň sdělila přesně to, co jsem chtěla?
Po nástupu do Tiimiakatemia se mi tahle otázka hodně honila hlavou. Vlastně se k ní stále vracím i v běžném životě. Rozhodla jsem se proto si přečíst knihu Radikální otevřenost a nalézt odpověď.
Kniha má už na svém obalu kvadrant Radikální otevřenosti. Myslím si, že tento kvadrant je také hlavní náplní knihy.
Co nám tedy tento kvadrant říká?
Kvadrant je rozdělen na dvě roviny. 1 – přímá a nepřímá konfrontace, 2 – osobní a neosobní zájem. Spojením rovin nám vzniknou další čtyři políčka.
Osobní nezájem + nepřímá konfrontace = Manipulativní neupřímnost
Osobní nezájem + přímá konfrontace = Útočná agrese
Osobní zájem + nepřímá konfrontace = Ničivá empatie
Osobní zájem + přímá konfrontace = Radikální otevřenost
Po dočtení knihy jsem se zamýšlela, do kterého pole spadám já. Došla jsem k závěru, že moje poje je nejčastěji ničivá empatie. Záleží mi na lidech, které mám kolem sebe a tak jsem si vždycky říkala, že si kritiku nechám pro sebe, abych je neranila. V týmovém učení a firemní hierarchii jsem přišla no to, že musím tento kvadrant opustit, protože to škodí nejen mě, ale i celému týmu.
Příklad: Pepa dostal od týmu úkol, aby seřadil všechny eseje podle data chronologicky za sebe. Dalo mu to spoustu práce, ale když donesl práci, byly tam chyby. Já jsem nechtěla Pepu ranit, protože jsem věděla, kolik času nad tím strávil, tak jsem celou práci raději předělala za něj. Bylo to pro mě časově náročné. Přidělala jsem si svou práci, nestihla jsem odevzdat prezentaci a hlavně jsem Pepovi odepřela zpětnou vazbu, takže se nemohl poučit z chyb. To všechno jen proto, abych Pepovi neublížila.
Byla jsem už několikrát součástí těchto situací. Jsou naprosto zbytečné. Proto se od přečtení této knihy snažím vždy dát člověku najevo, že zpětná vazba není nic osobního a je ode mě myšlená spíš jako pomoc a prostor pro zdokonalování sebe sama. Tak se snažím vnímat zpětnou vazbu i na sebe.
Superstars a rockstars
Podle této knihy existují dva tipy zaměstnanců
1. Superstars – Takový zaměstnanci nemají rádi setrvávat na místě. Potřebují výzvy, úkoly a spoustu věcí, které můžou plnit, aby se posouvali v před a dosáhli třeba povýšení.
2. Rockstars - Naopak tito zaměstnanci jsou spokojení na jednom místě. Dosahují osobního mistrovství v jedné činnosti a jsou tak spokojení. Dodávají firmě stálost a stabilitu.
Důležité je zmínit, že se tyto dva profily můžou během života měnit a každý správný manažer by měl vycítit, jak se jeho zaměstnanec momentálně cítí.
Poslední poznatek, který si z knihy odnáším je – Chválit veřejně, kritizovat v soukromí
Veškerou kritiku, spor možná i negativní domněnku, bychom si měli s protistranou vyříkat mezi čtyřma očima. Vztahovala jsem tuto teorii na sebe a určitě souhlasím. Rozhodně by mi nebylo příjemné, kdyby mi můj šéf sděloval všechny moje konkrétní nedostatky před všemi mými kolegy. Naopak veřejná pochvala potěší každého a vyburcuje spolupracovníky k lepšímu výkonu, aby na pochvalu také dosáhly.
Kniha se mi velice líbila. Jsem ráda, že se k ní, hlavně ke kvadrantu, neustále vracím a vždycky, když je mi zpětná vazba nepříjemná v jakémkoli ohledu. Vzpomenu si na kvadrant.
