Peníze nebo život?
Autor: Tomáš Hajzler
Proč právě tato kniha?
Kniha se mi dostala do rukou od Johanky, která ji má půjčenou od Dalibora Pulkera. Když jsem se o ní s Daliborem bavil, tak jsem úplně pozastavil svůj Reading program a okamžitě jsem ji začal číst. Stručně řečeno mi Dalibor řekl, že byla tato kniha vážně důležitá pro jeho osobní rozvoj a přinesla mu hodně důležitých myšlenek, ke kterým se rád vrací. Jsem velkým odpůrcem českého vzdělávacího systému, protože jsem zastáncem toho, že školy v dnešní době vychovávají perfektní zaměstnance a studentům vůbec nedávají reálný pohled na svět.
Hlavní otázky, se kterými jsem se pouštěl do čtení:
- Co přesně znamená název knihy (Peníze nebo život)?
- Co nám škola dává a co naopak bere?
- Jak během práce co nejvíc žít?
Co mi kniha dala:
Tomáš Hajzner rozdělil knihu do celkem tří částí, z nichž se první věnuje vzdělání, druhá klade důraz na peníze a třetí je zaměřená na život:
1) Od vzdělání k životu
2) Nejprve peníze, potom život
3) Nejprve život, potom peníze
V první části jsem si během čtení opakoval pouze: „Souhlasím, souhlasím, souhlasím!“, protože se zde nejvíce píše o životě během studia a co se reálně děje po dostudování. Věděli jste, že průměrná délka života v ČR je nějakých 75 let? To je cca 13 000 dní života, které máme na to, abychom si zde život pořádně užili, a ne ho jen prožili. V první části se také autor věnuje dětskému světu a popisuje konkrétní příklady toho, jak sledoval vývoj svých dvou dcer, které postupem času ovlivňovala škola a její okolí. Obě dcery postupem času přicházely o svoji dětskost a nechávaly se ovlivnit vnějším světem. Zkrátka přicházely o svoji kreativitu i odvahu.
Druhá část je věnovaná především tomu, jak nebýt zaměstnancem a co všechno nás v našem vývoji ovlivňuje / zdržuje. Zde autor popisuje například školu dneška a školu zítřka neboli to, co se ve školách vyučuje dnes a co by se ve školách vyučovat mělo. Nejvíc se mi líbila kapitola o tom, jak je nastavená dnešní společnost = Hlavně to někam dotáhnout a získat papír. Také je zde popsaná byrokracie a neblahé účinky metody Cukru a biče.
Ve třetí části autor odpovídá na moji otázku, kterou jsem si položil před čtením: „Co přesně znamená název knihy (Peníze nebo život)?“. Popisuje zde i tři druhy štěstí, na které je třeba dbát, abychom byli během výkonu práce spokojení. Obecně je tato část především rozvojová – věnuje se tomu, jak se pustit do nové práce, jak vybudovat vlastní značku, jak si práci užít stejně jako cokoliv jiného, jak je potřeba mít společenství nebo třeba vlastnímu mistrovství.
Hlavní myšlenky
Zde se budu věnovat těm (z mého pohledu) nejdůležitějším věcem, které mi kniha dala, a které za tak krátkou dobu ovlivnily můj život.
Od vzdělání k životu
Hned v úvodu jsem si vzpomněl na to, co mi říkal Dan Zelinka: „Žijeme jenom jednou, tak ať je to sexy.“ Tahle věta se mi znásobila hned po přečtení první části, ve které se píše o délce našeho života. Každý máme nějakých 13 000 dní na to, abychom tady něco dokázali a byli prospěšní pro druhé. To není zas tolik času. Zdá se to jako velké číslo, ale kdo z nás chce v důchodu vzpomínat na to, jak byl 40 let svého života někde ve fabrice? Zároveň to není 75 let čistého času. Náš čas se dělí zhruba do:
- 25 let spánku,
- 20 let práce,
- 10 let volného času,
- 7 let dojíždění,
- 6 let jídlem,
- 3 roky stonání,
- 2 roky péče o blízké.
Vzpomněl jsem si také na Láďu Veselého (CEO Slevomatu), který říkal, jak chce být ten hodný děda, který říká svým vnoučatům příběhy ze svého zajímavého života.
Memento mori = Pamatuj na smrt. Uvědomění smrtelnosti a času, který máme k dispozici, nám pomáhá životem neplýtvat, nýbrž s ním nakládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Dávejme našim životům skutečný smysl. Osobně jsem vděčný, že nám tohle TA umožňuje, protože se zde můžeme rozvíjet podle svého a máme mnohem větší volnost než kdekoliv jinde.
Carpe diem = Užívej dne. Vše, co se děje, se děje tady a teď. Život je určen k tomu, abychom ho žili, a ne k tomu, abychom na něj vzpomínali, čekali nebo o něm snili. Každý den si připomínám Carpe diem, protože chci, abych byl každým dnem lepším člověkem, který si jde za svým cílem.
Dětský svět – děti kolem nás jsou jednoduše ta nejpřirozenější stvoření na tomto světě. Jsou zvědavá, nebojí se, neustále se na něco ptají, a to jsou přesně vlastnosti, které nám jsou postupem času stále více cizí. Formujeme si stále víc svou komfortní zónu, do které se uzavíráme a nechceme z ní vystupovat. Podívejte se na děti ve vašem okolí nebo například v tramvaji. Těm je úplně jedno, jestli jsou nebo nejsou kolem další lidi. Zkrátka dělají to, co jim přijde přirozené a neberou si s tím žádné servítky. Každý dospělý by neměl zapomínat na své dospělé já – nakonec právě to dětské já je něco, co máme všichni společné a co je pro nás v budoucnu méně přirozené. Neberme si vlastní kreativitu a nebojme se projevit své dětské já.
Nejprve peníze, potom život
Povinná školní docházka je u nás zavedena už od roku 1774, kdy byli nejvzdělanějšími lidmi široko daleko jen faráři a lékaři. V dnešní době, kdy si jsou studenti schopni vyhledat informace mnohem rychleji a často i přesněji, než samotní učitelé je to pasé. Školský systém by se měl této rychlé době přizpůsobovat, a ne ho zdržovat.
„Dnešní školství je nastavené tak, že je továrnou na skvělé zaměstnance. Jsme od dětství vedeni k tomu, abychom si tahali práci domů v podobě domácích úkolů a mysleli na to, že po špatně odvedené práci přichází trest.“
Škola dneška vs. škola zítřka – jedná se o autorův pohled na to, jak funguje dnešní školství a jak by podle něj (a teď už i mě) měla fungovat:
Škola dneška:
1) Zapadnout
2) Nosit si práci domů (domácí úkoly)
3) Psát si to, co říká autorita
4) Chodit každý den na stejné místo
5) Dodržovat pokyny
6) Dívat se na hodinky a snažit se život „stihnout“
7) Biflovat se na zkoušky
8) Mít hezký rukopis
9) Používat interpunkci
10) Kupovat si věci, které si kupují ostatní
11) Neklást otázky a nijak nezpochybňovat autoritu
12) Odvádět minimum požadovaného objemu práce
13) Jít nejprve na gymnázium a následně na VŠ
14) Mít dobrý životopis
15) Neselhat
16) Neříkat nic, čím by se člověk mohl ztrapnit
Škola zítřka:
1) Základy sebepoznání – „Kdo vlastně jsem?“
2) Základní principy šťastného svobodného života
3) Nalezení a využití svého talentu
4) Umění (sebe)motivace
5) Umění sebeřízení
6) Leadrship aneb umění rozvinout svojí přirozenou autoritu
7) Základy podnikatelství
8) Peníze a my – základy finanční gramotnosti
9) Veřejný přednes – umění prezentace
10) Umění konsensu včetně aktivního naslouchání
11) Základy rozhodování
12) Umění spolupráce
13) Základy práce s novými médii a novými technologiemi
14) Základy přírodních věd
15) Základy společenských věd
16) Jazyky (rodný a jiné)
Je důležité to daleko dotáhnout a získat papír – s tímto papírem se setkáme už po absolvování maturity a další možnost jej získat přijde krátce na to na VŠ. Tím, že budeme mít co nejvíc těchto papíru si budujeme svůj společenský status a neustále podstupujeme „masáž“ z našeho okolí ve formě tří pravd. Zaprvé to, že práce se dělí na DOBROU a ŠPATNOU. Zadruhé to, že BUDEME TAK DOBŘÍ, JAKOU PRÁCI BUDEME MÍT. A zatřetí, že je nutné to, abychom si ŠLI ZA DOBROU PRACÍ.
Nejprve život, potom peníze
Peníze nebo život – Co si budeme říkat na smrtelné posteli? Čeho budeme na sklonku života nejvíce litovat? Autor se inspiroval knihou The Top Five Regrets of the Dying od Bronnie Wareové, která byla australskou ošetřovatelkou a několik let trávila čas s lidmi, kterým zbývalo jen pár chvil života. Wareová ve své knize popisuje pět lítostí, které prožívají lidé před koncem svého života:
1) Přál bych si mít víc odvahy žít život podle vlastních představ
2) Přál bych si, abych tak moc nepracoval
3) Přál bych si mít odvahu vyjádřit to, co cítím
4) Přál bych si zůstat v kontaktu se svými přáteli
5) Kéž bych si dovolil být šťastnější
Upřímně bychom si tyto přání měli opakovat každý den, abychom v našich osudových momentech ničeho nelitovat. Alespoň jednou za týden bychom měli zkusit žít jeden den tak, jako kdyby byl náš poslední. Jen se zamyslete, co byste asi dělali? Já bych třeba vzal Johanku a své přátele a sednul bych na první autobus, který bych uviděl (ten první by nás teda zavezl nejspíš na Hradčanskou, ale není to tak dávno, co jsme s pár lidmi právě z Hradčanské vyrazili přes noc do Berlína – do teď na to vzpomínám s láskou) a přesně o tom to je!
Tři druhy štěstí = Tři balíčky, ve kterých je zabaleno štěstí, tedy to hlavní, proč většina z nás vstává z postele. Radovánky jsou naše káva. Jsou na každém kroku, jsou povzbuzením, potěšením a je příjemné si občas nějaký ten šálek dopřát. Plynutí je stav, do kterého se rodíme. Je to stav koncentrované přítomnosti a tedy života (= stav FLOW). Je nám vrozený a není proto obtížné ho v sobě znovu objevit. Pokud postavíme svůj život pevně na vlastních silných stránkách, stane se stav plynutí jeho přirozenou součástí. Pro skutečné a dlouhodobé naplnění je však třeba popojít ještě trochu dál – najít vyšší smysl v tom, co děláme. Pokud se nám to podaří, pocítíme sílu, o které jsme ani nevěděli, že jsme ji schopni. Hledat a najít v práci a obecně v podnikání vyšší smysl vnímám jako to nejtěžší a zároveň nejdůležitější pro další rozvoj.
Osobně jsou pro mě tři druhy štěstí něco, co se mi hodně pojí s knihami Flow a Myšlením k bohatství. Díky této knize se mi to krásně propojilo a teď na to kladu mnohem větší důraz než kdy dřív. Dal jsem si závazek, že každý den se budu snažit, abych se dostával alespoň ke druhému balíčku štěstí.
Závěr:
Kniha je napsaná primárně pro dospělé lidi, kteří jsou sami zaměstnanci a rádi by na tom něco změnili. Zároveň kniha poukazuje i na přístup, kterým by se měli dospělí chovat ke svým dětem, aby v nich nepodporovali zaměstnanecké myšlení. Obecně se mi kniha vážně moc líbila, protože je přesně napsaná člověkem, který si tímto procesem reálně prošel a nic nepíše pouze na základě nějaké teorie – vše má vyzkoušené v praxi. Četla se mi velmi rychle, a to i za předpokladu, že mě normálně dost děsí knížky, které mají necelých 400 stránek :D. Upřímně mě dost hnalo i to, jakou recenzi jsem na knihu dostal od Dalibora, protože mi je jasné, že on by nečetl a později tak kladně nemluvil o něčem, co není skvělé. Měl pravdu!
V knize jsem našel odpověď na všechny mé prvotní otázky zmíněné v úvodu.
- Co přesně znamená název knihy (Peníze nebo život)?
- Co nám škola dává a co naopak bere?
- Jak během práce co nejvíc žít?
Knihu bych doporučil rozhodně každému, kdo chce něco změnit ve svém pracovním životě. Poskytne mnoho důležitých myšlenek, které nám nikdo nikdy ve škole neřekne. Zároveň bych knihu doporučil odpůrcům dnešního školství a především těm, kteří jsou do školství zaangažovaní buď jako učitelé nebo jako ti, kteří sedí na ministerstvu a rozhodují o tom, jaké budou tématické plány – je třeba s tím něco udělat, pokud nechceme být národ ovcí! Osobně dávám knize hodnocení 11/10 – určitě ji musím mít ve své knihovně, abych ji mohl omlátit o hlavu každému, kdo bude souhlasit s tím, jak to v naší zemi funguje.
