5 dohod:
1) Miřte slovem přesně
2) Neberte si nic osobně
3) Nevytvářejte si žádné domněnky
4) Vždy dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete
5) Buďte skeptičtí, ale naslouchejte
Pátá dohoda nás vrací k tomu, kým skutečně jsme. To jediná věc, na které záleží, společně s tím, abychom byli láskou a užívali si života, tak, jak nejlépe dovedeme.
Co vůbec znamená užívat si života? Není to až moc filosofické?
Možná, ale dle mého chápání se jedná o tom, žít podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Být svobodní, což souvisí s tím, nebát se říct pravdu. Být skutečně tím, kým jsme. Pokud jsme tím, kým jsme, je to jediná pravda, které můžeme věřit, ale i přesto se sami musíme ptát: „Je to pravda? Žiju podle pravdy?“. Tím je myšleno, jestli žiju, jak chci. Nepřetvařuji se před ostatními. V dnešní společnosti mnoho lidí ani neví, kým jsou. Měla jsem spolužačku z gymplu, která hrála dvojí hru. Se skutečnými přáteli a rodinou byla taková, jaká je doopravdy. Ale na veřejnosti nahodila masku, aby nikdo nepoznal, jaká je skutečně. Nevím, zda nechtěla být zranitelná nebo zda toužila po tolika falešných přátelích, ale jedno je jisté, což i ona sama později přiznala: „Už ani nevím, kým skutečně jsem. Ztrácím se mezi mou skutečnou povahou a tou, kterou hraji.“
Určitě není jediná osoba, která to takto má. Jen ona tuto masku vytvořila vědomě. Chválihodné? Nemyslím si. Člověk, který hraje permanentní hru, nemůže být šťastný a dřív nebo později ho musí dohnat „osud“, aby ukázal, že je čas vrátit se ke svému skutečnému já. Ke své pravdě a lásce. Záleží na nás, jestli pochopíme, co se po nás opravdu žádá.
Pokud děláme, co nás baví a děláme to na 100 %, musíme hrát nějakou roli? Přetvařovat se? Pokud vím, že do věcí dávám své maximum, nemám zapotřebí nebýt pravdou.
Častokrát se teď přistihnu, kdy něco říkám, obhajuji své chování a ptám se sama sebe: „Jednám podle pravdy? Nebo co říkám, je lež a jen nemám tolik sebevědomí říct, že jsem situaci jen nezvládla?“ Však jsem přeci dělala, co jsem mohla. Jen to holt pro jednou nevyšlo. Ale to je život. Není nutné, aby šlo vždy vše podle našeho plánu. Tak proč jsme tak navyklí se neustále za něco omlouvat? V basketu se omlouvám za to, že nedám koš, ve škole za to, že se musím na chvíli odpojit kvůli tomu, že se mi chce třeba čůrat. Copak to je normální omlouvat se? Dělám ty věci snad naschvál? Pokud je dělám na 100 %, tak pravděpodobně ne. A když se omluvím, akorát se shazuji. Shazuji své sebevědomí a mířím nepřesně slovem. V podstatě jím hřeším, protože co si říkám i sama v sobě velmi ovlivňuje mé jednání. Začínám si všímat, a ptala jsem se na to i mých přátel, zda s tím také mají problémy. A souhlasili, že s tímto také bojují. PROTO PRACUJI NA TOM, ABYCH SE NEUSTÁLE ZA VŠECHNO NEOMLOUVALA. Snažím se si to vždy uvědomit a větu jednoduše přeformulovat. Místo: „Pardon, že jsem přišla pozdě.“ Říkám: „Děkuji za pochopení, bohužel byla kolona. Jste moc hodní, že jste na mě počkali.“ Omlouvat se za to, že byla kolona je přeci nesmysl. Za určité věci nemůžeme. Nesmíme však chodit pozdě neustále a těchto slov zneužívat, musíme být k sobě upřímní a ptát se, zda to, co říkáme, je skutečně pravda a zda jsme udělali maximu pro to, abychom dorazili včas. Pokud to tak není a já sama sobě něco nalhávám, nejednám podle pravdy a přetvařuji se. Nehraji fairplay. Mnohdy tyto lži máme vsugerované už od dětství, kdy si vymýšlíme různé blbosti a příběhy. Jak ale říká Maria Montessori, tyto mentální bloky, které u mnohých přetrvávají dodnes, mají své kořeny ve výchově. Dítě se bálo říct pravdu, aby nebylo potrestáno, a nebo lhalo, a tím získalo přesně to, co potřebovalo. Kdo by nelhal, když ví, že docílí svého jednodušeji lhaním!
Proto, jak píše ke konci knihy Miguel Ruiz, pokud chceme něco změnit, jako třeba svět, musíme změnit sami sebe! A díky tomu, že sami sebe změníme, změníme i naše budoucí generace. Stačí jen správně vést své děti. Ukazovat jim, že můžou být láskou a že v ně věříme. Nechat jim zodpovědnost a NEDĚLAT VĚCI ZA NĚ! Proč jen tato chyba sílí a šíří se jako mor. Pomáhat dětem se oblíkat, jíst. Vše pramení z toho, že neustále někam pospícháme, a tak raději dítě oblečeme, abychom ušetřili čas. Dáme ho chůvě místo toho, abychom se na 100 % věnovali své rodině. Děti nejsou sledovány, abychom vnímali, s čím zápasí a co se učí. Neoblomně jim jejich vnitřní souboj, kterým se učí, přerušíme. Dítě pak ztrácí ono sebevědomí a víru v to, že je schopné něčeho dosáhnout. Pokud si ale uvědomíme, že každý z nás je dokonalý, svět bude hned růžovější, proto přestávám používat i větu: „Nikdo není dokonalý,“ protože je lží, která se v našich hlavách po generace pěstuje.
Paradoxně kniha udeřila kladívko na hřebíček, několikrát jsem četla 4 dohody, ale Pátá dohoda mi v pravou chvíli pomohla si uvědomit, že nemusím být bezchybná. Nemusím si něco sama sobě, ale i ostatním nalhávat. Jsem jaká jsem, se všemi mými slabými i silnými stránkami, ale důležité je, že za věci, které dělám na 100 % se nemusím cítit zahanbeně a provinile. To mi zvýšilo sebevědomí, nyní převážně na basketbalovém hřišti. Ale čím více nad tím uvažuji, tak vlastně i v práci, kterou dělám. Projekty, které nevyšly, jsou dobrou lekcí, pokud si z nich něco odneseme (děláme AAR na 100 % a myslíme ho vážně, nic si nenalháváme). Stejně tak nemá cenu být z neúspěšných projektů dlouhodobě smutný, protože každý z nás dělal, snad, maximum, pro jeho úspěch.
