Pátá disciplína
Knihu Pátá disciplína jsem si vybrala kvůli tomu, že představuje komplexní souhrn celé problematiky všech pěti disciplín. Posloužila mi jako velice dobrý učební materiál. Níže shrnuji podstatu a mé uchopení jednotlivých disciplín.
Osobní mistrovství vnímám jako disciplínu, která se dotýká duše a mé pravé podstaty. Snaží se o odhození masek a obranných mechanismů a o odhalení mého plánu duše. Jako by se snad duše měla rozpomenout s čím sem přišla, jaké je její poslání. Cesta k mému osobní mistrovství však nemá konce. Je to nekonečný proces, jde o nepřetržité učení. Snaží se o autentičnost, být tím, kým jsem a nehrát si na někoho jiného. Neporovnávat se s ostatními. Osobní mistrovství máme každý ve svém srdci, nemůžeme si vzít osobní mistrovství někoho jiného, nefungovalo by to. Zároveň jde o schopnost být sám sobě poslem špatných zpráv – sebereflexe. Jde o schopnost soustředit se na své nejvyšší a nejvýznamnější tužby. Jde o osobní vášeň, zápal. S pojmem zápal se mi vybavuje pojem motivace. V osobním mistrovství jde o motivaci, která mi je tahounem na cestě k mé osobní vizi. V osobním mistrovství je definovaný pojem „tvůrčí napětí“, které vzájemně srovnává to, co chceme a to, kde se nyní nacházíme. Podstatou osobního mistrovství je osvojování si toho, jak ve svém životě vyvolávat a udržovat toto tvůrčí napětí.
Disciplína mentální modely je náročná disciplína. Práce s ní vyžaduje hodně síly, chtíče a především ochotu. Mentální model je hluboce vštípený program v hlavě. Naše osobní ,,brýle´´, skrze které se koukáme na realitu. Ty brýle zobrazují naší subjektivní realitu. Mám jeden dobrý příklad této disciplíny, který jsem si zvědomila na koncertě. Zpěvák na podiu začne zpívat svou nejznámější píseň. Publikum vytáhne své mobilní telefony a každý si začne píseň natáčet. Každý telefon má však jiné rozlišení, jiné spektrum barev, každý zpěváka natáčí z trochu jiného místa. Já v tom vidím paralelu. Mobilní telefony představují nás a naše mentální modely. Každý si z koncertu odnese zcela jiný záznam stejné reality. Tak je to s každou životní situací. Díky mentálním modelům spatřujeme další situace zkresleně a neúplně. Zobecňují realitu. Pro náš mozek je výhodně si vytvářet mentální modely, neboť když se setkáme se situací A poprvé a máme vyvodit rozhodnutí, určitou dobu to trvá, když se ale následně setkáme se situací A´, díky našemu již vytvořenému mentálnímu modelu proběhne rozhodnutí za zlomek času.
Mentální modely jsou jistými předsudky o fungování světa, předpoklady, jak se budou situace vyvíjet. Disciplína hovoří o ,,levém sloupci´´, který odkrývá naše předpoklady a ukazuje, jak tyto předpoklady ovlivňují naše chování.
Sdílená vize představuje tahoun všech členů organizace, který je žene společně vpřed. Je myšlenkou a zobrazením možné budoucí reality. Sdílená vize vzniká sdílením osobních vizí, poslání, cílů a hodnot. Vychází z osobního mistrovství, z individuálního rozpoznání osobních vizí. S časem se může měnit. Vždy je třeba, aby si v ní každý člen organizace našel alespoň malý dílek jeho hodnotám blízký, ostatní jim v tom mohou pomoci. Sdílená vize je v knize krásně a pochopitelně definována. Je definována jako hologram, kdy každý člen organizace se svou osobní vizí představuje jednu vrstvu daného obrazu, ukazuje jeho tvar a matnou strukturu. Teprve ale když se dají všechny vrstvy dohromady, vzniká úplný obraz – sdílená vize. O sdílené vizi mohou mít někteří předpoklad, že vzniká ,,shora´´. Není tomu tak, vzniká interakcí mezi každým členem organizace. Osobní zaujetí každého vyvolává větší míru angažovanosti.
V týmovém učení jde především o vylaďování se, sjednocení směru, harmonizaci „energie“ jednotlivců, rozvíjení synergie a upevnění sdílené vize. Týmy dosahují vyššího IQ než jejich jednotlivci, je tomu tak díky správnému vedení dialogu, vzájemnému sdílení a vyvozování mnohem širšího spektra řešení problémů, než by jednotlivec sám dokázal vymyslet. V dialogu se držíme tří pravidel. Prvním je – Všichni zúčastnění musí odložit své předpoklady. Odkládání předpokladu vyžaduje práci se svým egem. Druhé pravidlo zní – Všichni zúčastnění se musí navzájem vnímat jako kolegové. Jedině v rovnoprávném a bezpečném prostředí lze dosahovat kvalitního dialogu. A nakonec pravidlo třetí – Dialog musí mít facilitátora, který udržuje kontext dialogu. Toť je důležitá podmínka pro udržování tématu, neodbíhání od něj, pro držení mantinelů dialogu a neodbíhání k diskusi. Tím se dostávám k druhému nástroji týmového učení a tím je diskuse. Předmětem diskuse je vybrat nejlepší názor, který tým pak přijme za svůj. V týmovém učení jde, podle mého názoru, především o správné užívání obou nástrojů (dialog a diskuse), vyhodnotit, kdy je použít a umět je vyvažovat.
Systémové myšlení chápu jako psychologický směr gestaltismus. Slovo gestalt z německého překladu míní celek nebo útvar. Pojednává o celostnosti. Naše realita je tvořena přirozenými celky, které vždy fungují v souvislostech, interagují mezi sebou. Nelze je plně separovat. Jednotlivé části celku jsou vzájemně provázány. Stejně je tomu tak u systémového myšlení. Nabádá nás k tomu vidět vzájemné vztahy. Nesvalovat vinu pouze na jednu část. Systémové myšlení je disciplína, která objímá všechny ostatní disciplíny. Pomáhá nám poodstoupit a chápat celek jako jednotu. Přináší nám nadhled.
