Malý princ je malá velká pohádka pro dospělé. Je o odhalení tužeb dospělých, oslavující nevinnost a zvědavou povahu dětí za pomocí symbolů a metonymií. Malý princ prozkoumává společnost, dnes už na tolik zrychlenou, že lidé pro svoji zaneprázdněnost zapomínají na skutečně důležité věci.
· Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.
V knize jsou postavy zkoumající nejrůznější zákoutí denních skutečností. Malý princ svými dětskými oči a naivní podstatou vidí to, co většina dospělých začne postupem času přehlížet.
· Všichni dospělý byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.
V knize si můžeme pospojovat nejrůznější prvky dokazující, že kniha byla skutečně napsána pro dospělé, a ne pro děti, i přesto že i u nich je velmi oblíbená. Nutí nás vrátit se zpět do našeho dětského světa, kdy vše bylo možné a nestavěly se bariéry naší kreativitě.
Musím tohle vytknout současnému školství, kde se děti učí pouze memorování věcí nazpaměť, ale nikdo je zde neučí kriticky přemýšlet. Nedává se nikomu prostor projevit své názory, rozvíjet je a posouvat na další úroveň.
Bohužel to naši kreativitu neskutečně oseká už od samotného dětství, kdy nastoupíme do 1. třídy. Stane se pro nás návykem, že dělat věci jinak je špatně a že osobní důležitost a ego je na prvním místě. Musíte se hodně učit – umět něco dobře zopakovat. Je to ale správný význam slova učit se?
V klasickém systému školství se uplatňuje individualistický přístup a soutěž o lepší prospěch.
Přijde mi to jako protipól našich TS, kdy se naopak o druhé zajímáme a necháme se obohacovat.
Při praktické části se učíme, že dělat chyby je běžný součást procesu a díky nim můžeme posouvat hranice svých dovedností. Opět rozdíl oproti klasickému školství, kde se učíme, že za chyby se platí stupněm známky. Rozvoj našich dovedností a kreativity je možný pouze tam, kde vzniká prostor pro dělání chyb a brainstorming.
· Kdo jde pořád rovně, daleko nedojde.
Měli bychom stejně jako malý princ vycestovat ze svojí komfortní zóny. Prozkoumat své možnosti, poznat nové lidi.
· Je třeba žádat od každého žádat to, co může dát, autorita je založená především na rozumu. Kdybych nařídil generálovi, aby byl mořský pták a on neuposlechl, nebyla by to chyba generálova, ale moje. Je třeba žádat od každého to, co může dát.
Měli bychom každou individualitu vnímat s dávkou respektu. I to se mi v Tiimi otevírá, začínám poznávat, že i když spolupracuju s lidmi, kteří mohou být odlišní, dívají se na danou věc jinak, každý z nás může přispět ke společnému cíli. Je potřeba se navzájem natolik dobře poznat, abychom věděli, co od sebe můžeme čekat, jaké jsou naše možnosti a kde se každý z nás bude nejlépe rozvíjet a bude mít možnost tvořit. Tak aby to bavilo nejen všechny jedince, ale celý tým.
· Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly.
Jak už to tak bývá, občas nastane situace, kdy se každý z nás ocitne na pomezí buď a nebo. Abychom mohli docílit toho nejlepšího, k čemu jsme předurčeni, musíme se naučit přinášet oběti. Možná je pro někoho z nás i obětí dát přednost cizímu názoru, před tím osobním a podřídit se, ale i to je důležitá schopnost člena týmu. Je však zapotřebí zachovat si kritické myšlení a zakládat si na faktech, aby nás výsledek pořád posouval dál ke společné vizi.
