Kenneth Blanchard, Spencer Johnson
Kniha je to krátká, avšak výstižná. Pojednává o zásadách minutového řízení, kterými jsou: Minutové stanovení cílů, Minutové pochvaly a Minutová pokárání.
A jak tedy využívat tyto zásady minutového řízení?
K časovému a pracovnímu managementu je důležité si dělat minutové cíle a to platí jak pro vedoucí pozice, tak pro zaměstnance. Co to je a na co to je? Minutové cíle si stanovujeme pouze u 20% všech úkolů, u těch klíčových. Stanovení cílů a prostředků k jeho dosažení by mělo být vyjádřeno max. 250 slovy, aby bylo možné je přečíst za jednu minutu, jak autorovi, tak například manažer/zaměstnavatel dělá sám.
Druhou složkou minutového řízení je minutová pochvala.
“Minutová pochvala je tajemstvím, jak se stát Minutovým manažerem.”
Jaká by minutová pochvala měla být? Rychlá a výstižná, tak ukazujete druhému, že víte o jeho dobré práci, a že se o něj zajímáte. Manažer tyto minutové pochvaly dělá hlavně na začátku, poté se můžete přistihnout, že se začnete oceňovat sami. Po letech práce jsou si zaměstnanci schopni psát jako minutové cíle i minutové pochvaly.
“Když chcete z někoho vychovat vítěze, musíte ho neustále přistihovat při dobrém plnění úkolů.”
Je dobré využívat malé časté pochvaly k motivování dotyčného a k jeho posunu z „dělání věcí správně na naprosto správně“. Motivace z pochvaly bývá pro lidi silnější faktor k tomu být lepší než kárání.
V knize je k tomuto uveden příklad slepice v krabici s elektrickými mřížkami, které jsou motivovány trestem, což se motivací nedá úplně nazvat. U manažerů to může být čekání na dosažení něčeho dokonalého (od zaměstnanců), a pak je teprve pochválit. Nebo nechat nově příchozího ve firmě osamoceného, očekávat od něho dobrý výkon, a pokud ho nepředvede, seřvat ho. To by asi nemotivovalo nikoho, proto si myslím, že je nově příchozím potřeba věnovat dostatečné pozornosti, aby mohli dělat, co je od nich očekáváno, aby byli motivováni a mohli s firmou růst, což vlastně i kniha na začátku zmiňuje.
“Lidi, které řídíme, jsou naším největším bohatstvím.”
Třetí zásadou minutového řízení, je minutové pokárání. Je velice dobré reagovat včas na předešlou situaci, abychom měli možnost zaměřit se pouze na jednu chybu. Káraná osoba pak má přesnou představu, o co šlo, a proč pokárání dostává.
Tři složky minutového pokárání: říci lidem, co udělali špatně, dát jim najevo, jaký jste z toho měli pocit a nakonec je utvrdit v tom, jak mnoho pro vás znamenají.
Při čtení Radikální otevřenosti se mi tyto dvě knihy krásně propojily, protože pokud chceme radikálně otevřeně jednat, musíme projevit zájem o osobu, které dáváme zpětnou vazbu. Stejně tomu tak je u minutového pokárání. Je důležité říci, co udělal/a špatně, podělit se o své pocity, popsat například rozčilení, znepokojení, znechucení. Je důležité se u toho dívat do očí a zakončit to ujištěním, že jediným důvodem hněvu je úcta k dané osobě nebo, že chci aby se zlepšila, a že se zajímám o něho/ni a jejich růst, proto ta kritika.
Pár zajímavých bodů z knihy:
