Od malička jsem byla hodně živá, bavilo mě všechno a každou aktivitu jsem chtěla vyzkoušet.
Proto naši měli co dělat, aby každé září při náborech do kroužků udrželi malou Anežku na uzdě. Chtěla jsem být gymnastka, tanečnice, plavkyně, atletka, hráčka badmintonu, členka čtenářského kroužku, nebo dokonce i skautka.
Naši věděli, že mě baví sporty, možná je to i tím, že jsem dcera bývalého profesionálního sportovce, ale jak to sakra souvisí s tím vším ostatním, co chci.
Myslím, že stejně zmatené byly obě strany a možná pořád jsou. Naši mě ale nikdy neříkali – budeš dělat jenom tohle nebo tamto, aby si v tom byla nejlepší, protože jinak to nejde. NE, nechali mě vyzkoušet, cokoliv, o čem byli přesvědčení, že by mě mohlo naplňovat.
Nebyla jsem žádný rozmazlený dítě, který by se dožadovalo všeho, co vidí, tak to nebylo.
Jen bych se popsala, jako takový průzkumník na cestě životem.
A to mi zůstalo. Přišel výběr střední školy, vzhledem k tomu, že mi moc nešla matematika, tak si moje bývalá ředitelka školy pozvala na kobereček moje rodiče. Vykládala jim, jak mě rozhodně nemají nechat hlásit se na střední odbornou školu s maturitou, protože to zkrátka rozhodně nemůžu dát. Kuchař, číšník je prý lepší volba pro moji studijní dráhu. Ano, v té době jsem sice byla na brigádě v místní restauraci, ale jako budoucí povolání jsem si to představit nedokázala.
Díky Vesmíre, že mám tak skvělý rodiče, kteří mě nechali si podat přihlášku hned na tři odlišný obory a čekali, kam to vyjde.
Dostala jsem se na uměleckou školu kreativního psaní, na ekonomiku a cestovní ruch a taky na civilní letectví a všude jsem byla v prvních 10 přijatých. Následně jsem udělala maturitu se 100% výsledkem ze všech předmětů, čímž se nechci chvástat, ale menší zarputilost vůči bývalé ředitelce v tom roli hrála, haha.
Přichází kámen úrazu, výběr vysoké školy, ale co si vybrat sakra, vždyť mě baví všechno. Práva, psychologie, management, taneční konzervatoř, herectví? Co teď?
Nyní vnímám, že jsem s Tiimi měla obrovské štěstí v tom, že tady je jen na mě, jakým směrem se můžu vydat a co budu chtít vyzkoušet, dokonce je vítáno vyzkoušet toho co nejvíc.
A teď žmoulám v ruce knížku o multipotenciálech a začíná mi to všechno do sebe zapadat jako domeček z karet.
Vždycky mi rezonuje v hlavě myšlenka mého přítele, který říká, že se musím soustředit na jednu věc, která mě nejvíc baví a začít jí dělat naplno, abych v ní byla úspěšná. Co když chci ale dělat naplno víc věcí?
Emilie ve své knize píše o tom, jak nechat pocit, že je s námi něco špatně, když máme hodně zájmů, v koutě.
Hledá možnosti, jak propojit věci, které nás baví, být přizpůsobivý a rychle se učit. Dává zde tipy možnosti způsobů povolání – například mít zastřešující kariéru, souběžné kariéry, menší projekty, nebo střídat obory.
Co když měřítko úspěchů není být nejlepší, ale mít spokojené klienty, kolegy, nadřízené, zaměstnance?
Kniha mi pomohla začít si psát deník, abych se dokázala sama koučovat a lépe si porozuměla. Už v lednu jsem si vytvořila nástěnku vizí a nyní si ve spojení s ní můžu manifestovat a pracovat na tom, co bych v budoucnu chtěla zkusit.
Kdo ví, třeba někdy najdu jediný projekt, kterému se budu věnovat. A třeba taky ne. Ale je to v POŘÁDKU.
