Krishnananda Trobe a Amana Trobe
Knihu jsem si vybrala jako součást přípravy na organizaci velké mezinárodní studentské konference v Dornachu, ve Švýcarsku, která měla ústřední téma „Trust“ a chtěla jsem si na toho téma přečíst nějakou knihu a vidět téma důvěry zase z jiného úhlu pohledu. Upřímně jsem si myslela, že na téma důvěra najdu obrovský seznam knih, ale v konci jsem neměla zase tolik možností, jak jsem očekávala. Moje očekávání bylo hlavně načerpat nějaká podtémata k tématu „důvěra“ do konverzační skupiny, kterou jsem měla jako jeden z organizátorů konference vést.
Kniha pojednává o tom, co považujeme za základ opravdové důvěry, že důvěra začíná tím, že se učíme věřit sami sobě, svým pocitům, intuici, signálům těla. Klade důraz na to, že k tomu, abychom se naučili důvěřovat, se potřebujeme vyvíjet a nenechat se ovládat naším regredovaným dítětem uvnitř. Mluví o „horizontálním žití“ a „vertikálním žití“, o tom, jak zpracovat pocit zrady, jak je důležité, abychom byli ochotni cítit naši zranitelnost, o tom, jak se učit žít bez očekávání a o třech stádiích vývoje lidského vědomí.
Po dočtení knihy jsem si nebyla jistá, jestli informace vůbec v rámci konference použiji tak, jak jsem měla v plánu. Nakonec jsem ale knihu využila jako inspiraci našeho závěrečného proslovu a moderaci pro poslední den konference. Kniha pojednává o tzv. „krabici“ – vězení našeho přednastavení, které často pociťuji v naší společnosti i u sebe.
Od dětství jsme vedeni nějakým směrem a naše výchova, společnost a kultura, ve které vyrůstáme, nás určitým způsobem ovlivňuje a formuje. Jako děti jsme tímto ještě „neposkvrněni“, nemáme tyto přednastavení vrytá. Výchova bohužel ve většině případů působí tak, že místo abychom se naučili rozvíjet náš vlastní rozum, je nám zprostředkována hotová morálka. Čím jsme starší, tato „krabice“ sílí, a z mého úhlu pohledu je velice důležité uvědomovat si tuto skutečnost a uvědomovat si, co v nás jsme opravdu my a co v nás vytvořila společnost/výchova. Někdy se mi stává, že mi něco uvnitř jakoby předurčuje/napovídá, co můžu a co nemůžu, co je „správné“ a co ne, co se „smí a nesmí“. Ne vždy jsem schopna udělat pravý opak toho, co mi hlava vyhodnocuje takovýmto způsobem, ale snažím se si to vždy alespoň uvědomit a zamyslet se nad tím „proč“ danou věc dělám, jak ji dělám, pro koho ji dělám a jestli se jen nesnažím splnit očekávání někoho druhého, případně pokud ano, co mi to dává a naopak, co mi to bere.
Ráda bych úmyslně zachovala následující část v angličtině, protože to není součást knihy, ale jsou to moje myšlenky či spíše zamyšlení a otázky, které mě napadly během konference a které přímo souvisejí se čtením knihy a s tématem důvěra – trust. Některé z nich jsem použila v závěrečné řeči konference.
The theme and the speech me and my friend prepared for the last day was: „How do we regain trust?“ Here are some ideas and questions we used:
When we were born we didn´t even think about trust or distrust. It is obvious that as babies we are so trustful towards everything, towards our parents, that they will love us, that they will feed us, that they will take care of us, that they won´t harm us. If we think about this the trust seems to be 100%. So when did it happen that we lost trust? Can we even find that in ourselves, when did it happen that we started to question ourselves, that we started to question the trust?
So does it mean that we were born with trust, through growing up we somewhere/somehow lost it and now our task is to find it again?
Do we think that we lost trust because somebody hurt us and we (not even conciously, but maybe conciously) closed ourselves and decided not to trust anymore?
And the last and closing question is: What do I need to do or change NOW to get back to the „pure trust“ that I was born with?
