O čem kniha je
Kniha je o Patu Riley, úspěšném trenérovi NBA a jeho vedení týmu k mimořádným úspěchům. Hodně mi poznatky připomínají osobní mistrovství z páté disciplíny, avšak týkající se týmu. Kniha je velmi čtivá a inspirativní, proto bych jí doporučil každému, kdo chce svůj tým povznést na další úroveň.
Co mi kniha dala?
Ačkoli vše se v knize vztahuje k basketbalovému týmu, vše se dá vztáhnout také k týmu pracovnímu. Popíšu tedy vždy co jsem si z knihy vypsat, jak to interpretuji.
Máme na sebe vztáhnou obránce, nahrát a nechat ostatní začít ten požitek z basketbalu jako máme my.
Ukažme členům plody jejich práce, nechme je skórovat – přenechejme jim finální úkoly.
Nikdy se nám nepodaří získat pro Cestu k vítězství někoho tím, že v něm vytvoříme pocit, že je jen stafáží pro velké hvězdy. Máme využít co nejvíce střídačku
Dávejme členům důvěru a přenechávejme jim důležité úkoly. Vytvořme prostředí, kde budou mít poměrně značnou jistotu udržení místa.
!Varovné signály narušeného týmu!
· Pocity zklamání, i když je tým úspěšný
· Úsilí zaměřené na zastínění spoluhráčů (ostatních)
· Nesnášenlivost schopnosti partnerů
· Pocit nedocenění, pocit, že si zasloužím víc
Šéf je zde aby týmu sloužil, vytvářel prostředí, v němž se nadání členů může rozvíjet, také aby prosazoval Úmluvu – dohoda toho, jak budeme jednat, co budeme dělat, jak se budeme chovat, abychom dosáhli našeho cíle
Úmluva
- Je zapotřebí její neustálá podpora
- Neustálé připomínání
- Neustálé naplňování
Pokud si tým stanový Úmluvu (trochu mi připomíná náš kodex) kritika je pak známka starosti.
Když budu někoho konstruktivně kritizovat, budu se mu to snažit připomenout. „… říkám ti to proto protože mi na tobě záleží a chci ti pomoc dosáhnout úspěchu“
„Nehrát abych nebyl poražen, hrát abych vyhrál“
Vidíme to u spousty firem, které se dostanou na špičku svého oboru. Místo toho, aby pokračovali v inovaci a zaměřili se na zlepšování, na to aby byli nejlepší, zarazí se. Začnou lpět na zaběhlých, ověřených postupech, přestanou inovovat a jsou předurčeni k záhubě.
„Někdy když potřebujeme lidi povzbudit, stačí pozorně poslouchat. Sami nám poskytnou vodítko k tomu, jak se inspirovat.“
Měli bychom se proto snažit praktikovat naslouchání z dialogu a vnímat skryté linky za slovy ostatních.
Pocit sebeuspokojení
- Přestaneme se zlepšovat, inovovat
- Úspěch dokáže lidi ukolébat
Pokud začneme být sami se sebou spokojeni, nikdy nedosáhneme opravdového osobního mistrovství. Je důležité se neustále zlepšovat a hledat nové výzvy, jen tak se staneme skutečně významnými.
Nesrovnávat členy týmu mezi sebou
- Každý má jinou roli, jinou baseline, záleží především na zlepšení
- Srovnávat je s nejlepšími konkurenty (stejná pozice/oblast) nebo s vlastními výkony v minulosti
Neměřit jenom čísla, ale také snahu
Ne vždy se snaha promění ve výsledek a pak by zůstala nedoceněná, proto je důležité jí také měřit. Já osobně bych měřil třeba ještě radost, ochotu pomoci ostatním.
Videonahrávky
Natáčet např. styk se zákazníkem – jak s ním jednáme, porady – jak přehazujeme „horký brambor“ a pak předat feedback. Nejlépe poukázat, že se jim snažíme pomoci dodržet Úmluvu. Možná bychom to mohli někdy zkusit na TS, rozhodně by bylo zajímavé se na sebe podívat ze 3. osoby.
Vzplanutí šéfa
Umění dát svou zlost najevo v pravý čas, ve správné intenzitě, před správnými osobami. Je to plánovaný, promyšlený proces.
Zde si myslím, že je tenká hranice. Nejsem si úplně jistý, jestli a za jakých okolností by se to mělo dělat. Rád bych se o tom pobavil na dialogu.
Je hrozně důležité následné usmíření!
Ukázat zrcadlo – vzít na světlo podpovrchové neshody, ukázat týmu jak je rozdělení, fyzicky oddělit skupinky, aby si to uvědomili.
Nad čím ještě hodně přemýšlím:
Naším cílem by mělo po sobě zanechat nesmazatelné (za mě pozitivní) stopy.
Externí konzultant by se měl stát součástí týmu. Podnikatelé nabízející služby by se měli prezentovat jako týmový hráči.
